Nový stavební zákon zavádí poměrně komplikovaný postup pořizování změny územního plánu z podnětu obce. Každopádně úplně prvním krokem ke změně je v jedničkových a dvojkových obcích rozhodnutí, zda bude pořizovatelem úřad územního plánování (hovorově „ORP“) nebo jestli si obec najde svého létajícího pořizovatele.
Majitelé rodinného domu nesouhlasili s tím, že byl při aktualizaci zásady územního rozvoje (AZÚR) vymezen přes jejich rodinný dům se zahradou koridor pro dvojité elektrické vedení 400 kV. Krajský soud se ale jejich „žalobou“ prakticky nezabýval, protože byli pasivní během pořizování zásad.
Nejvyšší správní soud rozhodoval ve věci tzv. incidenčního přezkumu územního plánu města Zlína. Jedna vlastnice chtěla přestavět rodinný dům, v čemž jí bránily regulativy požadujícího respektovat podmínky ochrany kulturních a architektonických hodnot a regulativy nepřipouštějící výstavbu nových objektů pro bydlení v zahradách a mezi zahradami stávajících rodinných domů a vil.
Během pořizování územního plánu se musí zveřejňovat řada dokumentů. Většina odpovědnosti je na pořizovateli, tedy na úřadu. Pokud je obecní úřad pořizovatelem územního plánu pro svoji obec, pak není co řešit. Na úřední desku se jednoduše vyvěšuje všechno, co musí zveřejňovat pořizovatel. Problém nastává u obce, která si nechává územní plán pořizovat od úřadu územního plánování.
V praxi jsme se setkali s dotazem, co dělat, když k návrhu územního plánu dotčený orgán omylem poslal jiné stanovisko, než doopravdy chtěl. Ač to zní dost kuriózně, zřejmě se to skutečně stává. Problém samozřejmě je, že je dotčený orgán svým stanoviskem, které je pro územně plánovací dokumentaci závazné, vázán a nemůže ho jen tak libovolně měnit.
Nový stavební zákon stále rozděluje dvě fáze pořizování územně plánovací dokumentace – společné jednání o návrhu zejména s dotčenými orgány a veřejné projednání návrhu s veřejností. Jak na sebe tyto dvě fáze navazují a je skutečně možné sloučit veřejné projednání se společným jednáním?
Nový stavební zákon je v řadě otázek dost ošemetný a nejasný, což v praxi může dělat problémy. Jedním z náročnějších úkolů je určit den konání veřejného projednání ve vztahu k okamžiku vyvěšení veřejné vyhlášky, skrze kterou je oznámeno.
Nový stavební zákon v § 123 odst. 3 říká, že územní opatření o stavební uzávěře se vydává na nezbytně nutnou dobu, která však nesmí být delší než 6 let. V přechodných ustanoveních ale není uvedeno, jaký to má dopad na stavební uzávěry vydané podle starého stavebního zákona, které jsou starší šesti let. Krajský soud v Hradci Králové řekl, že šestiletá lhůta pro starší stavební uzávěry neplatí.
Nejvyšší soud se zabýval situací, kdy řízení ve věci žaloby o určení neplatnosti usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek trvalo bezmála 9 let. Soud I. stupně přiznal žalobkyním každé po 80 tisících Kč. Odvolací soud to ale změnil a rozhodl, že postačí konstatování porušení práva (bez finanční kompenzace). Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Nový stavební zákon, stejně jako jeho předchůdce, umožňuje obcím, aby uzavřely smlouvu s „létajícím“ pořizovatelem, čímž se i z úřadu malé samosprávy stane pořizovatel územního plánu nebo stavební uzávěry či územní studie. Má to řadu výhod.