Městský soud v Praze rozhodoval opět o tom, jestli existuje nebo neexistuje jedna pozemní komunikace. V jeho rozsudku je zajímavá tato pasáž, kde se vyjadřuje k tzv. nutné komunikační potřebě, což je jedna z podmínek pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace (její pojmová znak): „Při posuzování nutné komunikační potřeby nelze brát v potaz plánovanou výstavbu alternativních komunikací (v tomto případě paralelní komunikaci), které v budoucnosti mohou, ale nemusí být realizovány. Alternativní cesta musí v době, kdy je existence účelové cesty zkoumána, skutečně existovat.“
Krajský soud v Brně zrušil část územního plánu jedné jihomoravské obce. Plán podmiňoval výstavbu na pozemcích dotčených vlastníků etapizací a pořízením územní studie, která řešila umístění veřejného prostranství (parku). Jestli vás zajímá, v čem udělala samospráva chybu, čtěte dál.
Nejvyšší správní soud rozhodoval o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, který (při značném zestručnění jeho rozsudku) konstatoval, že areál Pražského hradu (náměstí U sv. Jiří) není veřejným prostranstvím a není tam možno jenom tak, bez souhlasu vlastníka, konat shromáždění. NSS souhlasil s tím, že se nejedná o veřejné prostranství, a tak kasační stížnost zamítl, ačkoliv současně konstatoval, že právní závěry Městského soudu, ze kterých soudci nižší instance rovněž dovodili, že se nejedná o veřejné prostranství, byly vadné. Jaké k tomu předložil argumenty?
Při nové výstavbě se často řeší, jestli budou domy zpřístupněny kapacitně vyhovující pozemní komunikací a jestli je reálné splnit požadavky § 22 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále jen „Vyhláška“) na šířky veřejných prostranství, jejichž součástí je pozemní komunikace. Pojďme se podívat na nejnovější rozhodnutí správních soudů.
Jeden nespokojený vlastník se soudil s obcí, která v územním plánu vymezila na jeho pozemku veřejné prostranství. Spor prohrál, a to jak u Krajského soudu v Praze, tak u NSS. Jeho hlavní chyba byla, že byl pasivní v průběhu celého procesu pořizování předmětného územního plánu. Zejména krajský soud (jehož názor ale NSS potvrdil), nahlížel na práva vlastníka velice přísným okem.
Mnohé obce jsou upřímně překvapené, když zjistí, že by měly platit vlastníkům náhrady za užívání jejich nemovitostí – veřejných prostranství občany obce. Judikatura ale potvrzuje, že se samosprávy svého „břemene“ nemohou jen tak zbavit a měly by včas myslet na to, jak tento problém vyřešit. Dnes se podíváme na nedávný nález Ústavního soudu, který se k problematice užívání veřejných prostranství vyjadřuje komplexně.
NSS řešil opět spor o to, jestli existuje nebo neexistuje veřejně přístupná účelová komunikace. V odůvodnění rozsudku mj. zaznělo: „Veřejně přístupná účelová komunikace za určitých okolností přirozeně vzniká a stejně tak přirozeně může dojít i k jejímu zániku, přestože samotný způsob zániku účelové komunikace ze zákonné úpravy účelových komunikací výslovně nevyplývá.“
Naši klienti nesouhlasili s vybudováním parkoviště ve vnitrobloku stávající zástavby, v těsné blízkosti jejich rodinných domů. Vadilo jim, že by byli obtěžováni hlukem a celkově měli za to, že do daného prostoru parkoviště nepatří. Proto jsme připravili podnět k přezkumu stanoviska orgánu územního plánování, podle kterého byla výstavba parkoviště a další infrastruktury z hlediska územního plánu přípustná. Krajský úřad stanovisko změnil tak, že výstavbě přípustná není.
V soudních rozhodnutích ještě stále doznívají dopady pandemických omezení společnosti. Právě teď se covidími výmluvami vlastníka, jenž zůstal při pořizování územního plánu zcela pasivní, musel zabývat Krajský soud v Praze. Prozradíme hned zkraje, že soudci na podobné argumenty neslyšeli. Přesto ale část územního plánu zrušili, neboť chybu udělala i obec – nijak nezdůvodnila, proč namísto smíšené obytné plochy dala na pozemky vlastníka povolila jen rekreaci na přírodních plochách (bez staveb).
Nejvyšší správní soud opět rozhodoval o vymezení veřejně přístupné účelové komunikace. Vlastník pozemku se bránil proti tomu, že silniční správní úřad deklaratorním rozhodnutím potvrdil, že na jeho pozemku existuje taková pozemní komunikace. Tvrdil přitom, že nebylo prokázáno, že by existovala nutná komunikační potřeba pro konkrétně vymezené pozemky. Jak odůvodnil své rozhodnutí NSS, který zrušil jak rozsudek Městského soudu, tak rozhodnutí pražského magistrátu?