Nejvyšší správní soud rozhodoval o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, který (při značném zestručnění jeho rozsudku) konstatoval, že areál Pražského hradu (náměstí U sv. Jiří) není veřejným prostranstvím a není tam možno jenom tak, bez souhlasu vlastníka, konat shromáždění. NSS souhlasil s tím, že se nejedná o veřejné prostranství, a tak kasační stížnost zamítl, ačkoliv současně konstatoval, že právní závěry Městského soudu, ze kterých soudci nižší instance rovněž dovodili, že se nejedná o veřejné prostranství, byly vadné. Jaké k tomu předložil argumenty?

Vlastník pouze trpí užívání pozemku veřejností

Nejprve soud připomněl, jaké znaky má pozemek, který je veřejným prostranstvím – jedná se o prostor, který je přístupný každému bez omezení, je dána existence určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží, a je možné doložit souhlas vlastníka s užíváním pozemku (byť konkludentní) neomezeným okruhem osob.[1]

NSS dále řekl, že od souhlasu vlastníka s obecným užívám pozemku je třeba odlišit situaci, „kdy vlastník trpí (i bezplatně) užívání svého pozemku (objektů, prostor), přesto však nelze (i s ohledem na respekt k vlastnickému právu) učinit závěr, že veřejnost užívá tyto pozemky (objekty, prostory) na základě obecného užívání.

V takových případech se nejedná o veřejné prostranství, ale o veřejnosti zpřístupněný pozemek (objekt, prostor). Okruh osob, jimž je zpřístupněn, přitom nelze chápat rigidně tak, že jde o okruh konkrétně omezený a vlastník tohoto pozemku musí mít nutně přehled o všech osobách, jimž je pozemek (prostranství) zpřístupnil. Tento okruh osob může být značně široký, přičemž zpřístupnění pozemku (objektu, prostoru) se dokonce může blížit charakteristice pro „každého, kdykoliv a odkudkoliv“ (tj. neomezenému okruhu osob).

Podstatné však je, že vlastník pozemku (objektu, prostoru) si zjednodušeně řečeno ponechal kontrolu nad jeho užíváním např. tím, že stanovil podmínky jeho užívání veřejností (např. návštěvním řádem), chrání jej, zkrátka vykonává nad ním své „právní panství“ – nakládá s ním, užívá jej, požívá z něj plody a užitky, hospodaří na něm apod. Takový pozemek (objekt, prostor) tedy není určen k obecnému (neomezenému) užívání; to není jeho účelem. Jeho vlastník může přístup veřejnosti omezit, či úplně vyloučit. V takových případech, ačkoli je na daný pozemek (objekt, prostor) vlastníkem umožněn přístup široké veřejnosti, nelze hovořit o jeho obecném užívání (ani o souhlasu jeho vlastníka s obecným užíváním), ale jen o jeho návštěvě. Bude se typicky jednat o arboreta, zoologické zahrady, ale též o veřejnosti přístupné hrady, zámky a jejich zahrady atd.“

Areál Pražského hradu má specifický režim

K samotným prostorám okolo Hradu soud poznamenal: „Podle názoru NSS již uvedený účel a zákonný režim areálu Pražského hradu jako chráněného objektu ex lege vylučuje, aby se jednalo o místo, které je přístupné každému bez omezení, a tedy sloužilo obecnému užívání (bez ohledu na to, jaký byl režim tohoto místa v minulosti, tj. před jeho určením sídlem prezidenta republiky, jakož i chráněným objektem a prostorem). To podle relevantní právní úpravy není primárním účelem areálu Pražského hradu. Uvedené však neznamená, že areál Pražského hradu (jeho části) nemůže být veřejnosti za stanovených podmínek (např. návštěvním řádem) zpřístupněn. O takový případ se jedná právě také v případě náměstí U svatého Jiří; to z něj však nečiní veřejné prostranství.“

Na rozdíl od Městského soudu se tedy NSS domnívá, že areál Pražského hradu nesplňuje ani podmínku obecné přístupnosti. Přesto ale kasační stížnost zamítl, protože pochybení Městského soudu s ohledem na skutečnost, že stěžovatel nijak nenapadal závěry správních orgánů o zvláštním režimu areálu Pražského hradu, nemohlo mít samo o sobě vliv na zákonnost napadeného rozsudku.

Závěrem

NSS ještě doplnil, že „z výše uvedeného posouzení je zřejmé, že nemohou být splněny ani další definiční znaky veřejného prostranství ve smyslu § 34 obecního zřízení či § 14b zákona o hlavním městě Praze. Městský soud tak správně ve vztahu k druhému definičnímu znaku veřejného prostranství (tzv. materiálnímu kritériu) dovodil, že náměstí U svatého Jiří nesplňuje tento znak spočívající v existenci určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž by daný prostor sloužil tzv. „od nepaměti“…

V řízení tak nebylo prokázáno, že by náměstí U svatého Jiří primárně sloužilo k plnění účelů veřejného prostranství ve smyslu legální definice. Nebylo prokázáno, že by občané obce měli ve zvyku se zde stýkat či shromažďovat, veřejně si sdělovat či vyjadřovat své (i politické) názory (na rozdíl od prostor Hradčanského náměstí či Václavského náměstí v Praze) či prostor náměstí U svatého Jiří užívat jako dopravní komunikaci…

Na tomto místě NSS považuje za vhodné zdůraznit, že si je vědom významné a nepochybné symboliky Pražského hradu. Ta přirozeně může svádět k dojmu, že areál Pražského hradu je (přinejmenším zčásti) vnímán veřejností jako veřejné prostranství. Není tomu ovšem tak, neboť se jedná toliko o ‚zpřístupněné prostranství‘. NSS tedy souhlasí s městským soudem, že náměstí u Svatého Jiří neslouží k veřejnému prospěšnému účelu.“

 

Podle rozsudku NSS ze dne 28. 5. 2024, čj. 10 As 254/2023 – 50, dostupné na www.nsoud.cz

Poznámky:

[1]V rozsudku se uvádí ve vztahu k územnímu plánu, který obvykle vymezuje plochy veřejných prostranství: „NSS podpůrně konstatuje, že relevantní právní ustanovení nevyžadují, aby dal vlastník soukromého pozemku souhlas k vymezení funkční plochy veřejného prostranství v územním plánu. Jeho případný nesouhlas však může mít vliv na následné kroky, které obec při realizaci veřejného prostranství činí, sám o sobě však nezpůsobuje nezákonnost územního plánu. Vymezení veřejného prostranství v územním plánu má pouze funkci koncepční a případně regulační vzhledem k budoucí zástavbě (v podrobnostech viz např. NSS ze dne 16. 4. 2024, čj. 10 As 51/2023-55).“