Obce se často bojí vydat stavební uzávěru, protože to vede ke sporům s investory. Soudy jsou přitom v naprosté většině případů na straně obcí. Dá se říct, že když samosprávy neudělají velkou procesní chybu nebo není odbyté odůvodnění územního opatření, existuje značná naděje na úspěch. Uvedené znovu potvrdil Nejvyšší správní soud, když nevyhověl návrhu vlastníků pozemků na zrušení stavební uzávěry.
Nejvyšší správní soud řešil další územní plán, který odmítl zařadit jeden lesní pozemek do zastavitelné plochy pro individuální rekreaci, což po něm žádal chtěl dotčený orgán ve svém stanovisku. Dotčení vlastníci, kteří nakonec u NSS uspěli, tvrdili, že byli diskriminováni, neboť ostatní podobné pozemky mezi zastavitelné zařazeny byly.
Jedna paní ve středočeské obci spoluvlastnila přes sedm tisíc metrů čtverečních pozemků. Původní územní plán jí umožnoval realizovat stavby pro bydlení, nový jí to zatrhl a pozemky zařadil do veřejných prostranství – veřejné zeleně. Krajský soud územní plán zrušil. Obec neuspěla ani u NSS.
Nejvyšší správní soud o územních plánech rozhoduje často a tentokrát musel část územního plánu jedné obce zrušit (a taky zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze, který obsahuje řadu argumentů pro omezování zastavitelnosti ploch), protože obec nebyla schopna vysvětlit, proč zrušila zastavitelnou plochu občanské vybavenosti a proč na jiné ploše zakázala realizovat stavby pro bydlení.
V rámci naší minisérie o plánovacích smlouvách podle zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon se dostáváme k ošemetné otázce: Má investor nárok na uzavření plánovací smlouvy? Pokud ano, v jaké situaci? Pojďme se podívat na paragrafy a judikaturu.
Nejvyšší správní soud rozhodoval o dalším územním plánu. Tentokrát se jedna obec pokusila zrušit zastavitelnost několika pozemků a u soudů prohrála, protože si počínala diskriminačně a svévolně – zatímco jedněm vlastníkům zastavitelnost zrušila, jiným ji rozšířila nebo dokonce nově vymezila a svoje počínání nijak nevysvětlila. Je zřejmé, že odpověď na otázku, kdy se konečně obce, nebo lépe řečeno projektanti, naučí, jak vytvořit pořádný územní plán a nedělat doslova školácké chyby, zůstává nadále ve hvězdách.
Krajský soud v Praze rozhodoval o územním plánu další obce, která se pokusila o redukci zastavitelných ploch (změnu ploch pro bydlení na pole a trvalé travní porosty). Samospráva boj o územní plán tentokrát prohrála.
Ústavní soud odmítl poskytnout ochranu dítěti, kterému nižší soudy odepřely přístup ke spravedlnosti jen proto, že nepochází z bohaté rodiny. Po všech potížích a mezinárodní ostudě, které České republice přinesla diskriminace romských dětí v přístupu ke vzdělávání, se zřejmě dostáváme na „vyšší level“. Teď už by se podle Ústavního soudu D. H. a další nemohli dosáhnout ani toho, aby jejich žalobu soudy projednaly, a to dokonce ani v situaci, kdy by si zajistil pro bono právní zastoupení. Na okraj dodávám, že soudcem zpravodajem byl nový Pavlův soudce, bývalý advokát Milan Humlák.
Ačkoliv by na to, co se dělo za covidu, mnozí rádi zapomněli, není to možné. Onu dobu nám totiž připomínají třeba rozhodnutí v soudních sporech, jejichž aktéři to ještě nevzdali a snaží se domoci spravedlnosti. Jedním z nich je paní, která kvůli astmatu nemohla nosit roušku a kvůli tomu čelila šikaně v práci. Nejvyšší soud jí dal po několika letech za pravdu.
Pokud netušíte, kdo jsou ekosexuálové, nezoufejte. Povíme vám to. Ekosexualita je podle Wikipedie radikální formou ekologického aktivismu založeného na představě Země jako milence. Vyzývá lidi, aby se k Zemi chovali s láskou, než aby ji viděli jako nekonečný zdroj, který lze využít. Otázkou je, zda se jako ekosexuálové musíte podrobit státním pravidlům, se kterými je vaše sexuální identifikace zcela v rozporu, jako je třeba nucení do používání nebezpečných plastových respirátorů. Městský soud v Praze k tomu vydal celkem zajímavý rozsudek. Pojďte se na něj s námi podívat.