„Mrzí mě, že nevím, jak to bude. Jeden den mám chodit do školy, druhý den mi říkají, že nemám chodit. Nerozumím tomu. Nechci, abych místo chození do školy byla znovu zavřená doma. Nevím, jestli se budu moct vidět s kamarády. Nemůžu už chodit ani do kroužků. Kamarádky mám ráda, chtěla bych je dále vídat ve škole a vzájemně se navštěvovat.“
Že nám ministr zdravotnictví proti všem ústavním i zákonným pravidlům nařizuje nosit náhubky, všichni dobře víme. Může si ale dovolit zaměstnavatel cokoli po nás vyžadovat dokonce pod nejrůznějšími pohrůžkami?
Máloco hýbe společností tolik, jako naše školou povinné děti přidušené rouškami. Protože může být málokterému odpovědnému rodiči lhostejné, že jeho dětem je pomalu, ale jistě ničeno zdraví a že je dokonce přístup ke vzdělání podmiňován zahalením obličeje, rozhodla se jedna z matek a její syn podat diskriminační žalobu.
Ve svém vyjádření k návrhu senátorů se v řízení před Ústavním soudem v květnu 2020 vyjádřil veřejný ochránce práv Stanislav Křeček. Ústavní soud přesto řízení zastavil a návrh odmítl.
Nemůžeme přihlížet tomu, jak nepodloženými výroky představitelé této země obviňují přeshraniční pracovníky z šíření viru. První trestní oznámení v tomto ohledu jsme podali na prezidenta ČLK. Podané oznámení je dostupné zde.
Evropský soudní dvůr už v 90. letech v rozsudku Schumacker C–279/33 konstatoval diskriminaci přeshraničních pracovníků z hlediska zdanění. ESD zde konstatoval, že jde o stav, který je „v rozporu se svobodou volného pohybu pracovních sil, a že pokud poplatník obdrží ve státě, kde je nerezidentem většinu svých příjmů, musí s ním být zacházeno, jako by se jednalo o rezidenta.“
Odmítavé usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. III.ÚS 215/18, je dostupné zde. Komentář k celé kauze od Michala Hájka je dostupný zde.