Správní soudy se vyjádřily k povaze jednoho zajímavého institutu stavebního zákona – územně plánovací informace. Znal ho starý stavební zákon a upravena je i zákoně č. 283/2021 Sb., stavební zákon. Smysl předběžné informace spočívá kupř. v tom, že se vlastníci pozemků nebo investoři dozvědí včas, ještě před přípravou projektu, co jim územní plán umožňuje na jejich pozemcích realizovat. Díky tomu se mohou rozmyslet, jak a co budou vůbec chtít stavět a nemusí dojít k neshodám a zbytečným problémům a zdržením. Má ale i jiné využití.
Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku zpracovává tematické přehledy rozhodnutých i projednávaných stížností s cílem zvýšit povědomí o rozsudcích ESLP mezi vnitrostátními orgány, novináři a širokou veřejností v členských státech Rady Evropy a tím zlepšit provádění Úmluvy na vnitrostátní úrovni.
Obce si mnohdy neuvědomují, že by měly dobře promýšlet, jakou regulaci vloží do územního plánu. Pokud totiž omezí vlastníky nad přiměřenou míru třeba tím, že na jejich pozemcích vymezí veřejně prospěšnou stavbu pro dopravní infrastrukturu, aniž by došlo v rozumné době k vyřešení majetkoprávních poměrů, může být takový zásah do vlastnictví hodnocen soudy jako problematický a vlastníci se mohou u soudu domoci specifického druhu náhrady. Případem se zabýval Nejvyšší soud a v tomto textu se budeme věnovat jeho rozhodnutím (věc řešil opakovaně) v dané kauze.
Krajský soud v Praze řešil v prosinci zajímavý případ referenda, které se týkalo omezení bezhlavého územního rozvoje. Mezi přípravným výborem a obcí došlo ke sporu o to, jestli návrh na konání referenda má nebo nemá vady.
Na podzim 2024 vyslovil Krajský soud v Praze zajímavý názor k ošemetnému § 307 odst. 2 nového stavebního zákona, ze kterého plyne, že pasivní vlastník (ten, kdo neuplatnil připomínky v rámci veřejného projednání územního plánu) nemůže jít k soudu a dožadovat se zrušení daného opatření obecné povahy. Konkrétně soudci řešili, zda je či není možné § 307 odst. 2 použít i na územní plány pořizované podle starého stavebního zákona. Protože jde o důležitou otázku, dovolujeme si tentokrát delší citaci z rozsudku.
Nejvyšší soud v prosinci zrušil zamítavé rozsudky nižších soudů, které odmítly poskytnout omluvu i peněžní satisfakci v případě naší klientky. Ta byla v létě 2021 nucena po návratu ze zahraničí strávit 5 dní v tak zvané „samoizolaci“.
NSS se na sklonku roku 2024 věnoval poměrně úsměvné kauze – spolek, který ve skutečnosti založili podnikatelé (členové spolku jsou dle rejstříku současně jednateli obchodní společnosti, o jejíž byznys šlo – v řízení šlo o osobu zúčastněnou na řízení), se pod rouškou ochrany přírody a krajiny domáhal přezkumu územně plánovací dokumentace hatící podnikatelské záměry. Krajský soud i NSS ale nebohulibé záměry spolku prokoukly a daly u přes prsty. Návrh byl odmítnut, neboť byl podán subjektem bez aktivní legitimace.
Nejvyšší správní soud se zabýval zajímavou věcí – konkrétně tím, zda lze nepřijetí územního plánu (jeho změny) považovat za nezákonný zásah ve smyslu soudního řádu správního. Spor se zde týká toho, zda dochází k přímému dotčení vlastníka na jeho právech, pokud žalovaná obec dlouhodobě nečiní kroky k přijetí změny územního plánu, který by odpovídal požadavkům stanoveným v protipovodňovém opatření vodoprávního úřadu, i přes to, že žalobkyně podala návrh na změnu územního plánu
Nejvyšší správní soud v dnešním rozsudku konstatoval: „Je třeba upozornit na to, že výstavba jednoho rodinného domu u komunikace, která již obsluhuje obdobnou zástavbu, zjevně sama o sobě nepřináší nové nároky na veřejnou dopravní ani technickou infrastrukturu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2024, č. j. 5 As 279/2022-34).“
Rozhodování se mezitím, jestli se použije nový stavební zákon, nebo ten starý, je poměrně obtížnou disciplínou a nepochybně ještě bude probíhat řada sporů o to, jestli se při územním plánování nebo povolování záměru postupovalo správně.