V usnesení Pl. ÚS 8/22 Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů podle čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy není rozhodnutím, kterým bylo shledáno, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda. Takovéto rozhodnutí proto nezakládá důvod obnovy řízení před Ústavním soudem podle § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tímto právním názorem se Ústavní soud odchýlil od právního názoru vysloveného v usneseních sp. zn. Pl. ÚS 6/14 a Pl. ÚS 10/14.
Městský soud v Praze a následně i Nejvyšší správní soud se zabývaly námitkami obchodní společnosti, která nesplnila podmínky pro přiznání podpory v rámci výzvy k „Programu podpory podnikatelů postižených celosvětovým šířením onemocnění COVID-19 způsobeného virem SARS-CoV-2 ‚COVID – Nájemné‘“.
Setkáváme se s tím, že i když je odvod za porušení rozpočtové kázně podle zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, stanoven podle uzavřené dotační smlouvy, může být v rozporu se zákonem. Zákonná úprava má přitom samozřejmě přednost, jak potvrzuje i Ministerstvo financí.
S překvapením jsme zjistili, že se mezi pořadateli letních táborů rozmáhá takový nešvar: kromě potvrzení od lékařů vyžadují od dětských účastníků očkovací průkazy, v lepším případě jen jejich kopie. Ačkoliv to pro laiky nemusí být na první pohled zřejmé, očkovací průkazy obsahují citlivé informace o zdravotním stavu, po kterých organizátorům táborů do slova a do písmene nic není. Proto nemůže být podle našeho názoru účast dítěte na táboře podmiňována poskytnutím očkovacího průkazu. Podrobné argumenty uvádíme v následujícím článku.
Krajský soud v Praze rozhodoval o dalším zajímavém případu týkajícím se územního plánování. Tentokrát se vlastníci domáhali toho, aby jejich pozemky byly určeny pro rekreaci nebo pro bydlení. Jedním z důvodů, proč k tomu nedošlo, byl nedostatečný dopravní přístup k pozemkům. To, že na něco takového nikdo nemá veřejné subjektivní právo, je známá věc. Soud se ale vyjádřil i k tomu, zda existuje právo na zajištění přístupu k pozemkům skrze územní plán.
Nejvyšší správní soud dostal možnost vyjádřit se k posuzování charakteru zástavby, když rozhodoval o kasační stížnosti Krajského úřadu Středočeského kraje proti rozsudku Krajského soudu v Praze. Tím bylo zrušeno společné rozhodnutí, jehož podkladem bylo problematické závazné stanovisko úřadu územního plánování, které dostatečně neposoudilo charakter zástavby a území.
Krajský soud v Praze dostal možnost rozhodovat o dalším územním plánu. Rozsudky tohoto soudu považujeme za kvalitní, rádi o nich píšeme. V tomto případě šlo o změnu plochy sportoviště na plochy pro bydlení. S tím nesouhlasila dotčená sousedka a podala návrh na zrušení části předmětné změny územního plánu. Zajímavé na celé věci bylo to, že změnu obec odůvodnila urbanistickými důvody. Co na to soud?
Zajímavý případ řešil Nejvyšší správní soud. Jedna vlastnice se domáhala toho, že její pozemek není veřejně přístupnou účelovou komunikací, neboť jen spojuje dvě části oné komunikace dohromady a lidé mohou jezdit z obou konců (a otočit se), ale ne přes její majetek. NSS řekl, že to je vážně nesprávný náhled na věc (a potvrdil rozhodnutí krajského soudu).
Včera nám přišel rozsudek v jedné z našich kauz. Hájili jsme práva vlastnice dotčené nezákonnou stavební uzávěrou. Obce totiž stále dělají při pořizování opatření obecné povahy, ať už územních plánů nebo právě uzávěr, celou řadu chyb, které pak dopadají nemile a nepříjemně na občany. V tomto případě nám dal soud za pravdu, že byla vlastnice diskriminována vůči jiným majitelům pozemků v obci, na které se stavební uzávěra bůhví proč nevztahovala.
Nejvyšší správní soud opět zopakoval svoji judikaturu, když rozhodoval o kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu v Plzni o územním plánu města na soutoku čtyř řek. Tamnímu společenství vlastníků se nelíbilo, že pro jejich panelák územní plán požadoval „chránit střešní krajinu souborů staveb vytvářejících jeden kompoziční celek, tj. na příklad chránit typickou střešní krajinu modernistických sídlišť sestávající z rovných střech“. Soud ani NSS jejich požadavkům nevyhověli, protože dotčení byli v procesu územního plánování pasivní.