Územní plánování máme v naší advokátní kanceláři opravdu rádi, dalo by se až říci, že jde o srdeční záležitost. Proto máme vždycky radost, když se nám podaří u soudů pomoci našim klientům a splnit jejich očekávání ohledně územního plánu. Tentokrát se nám podařilo uspět s „obhajobou“ opatření obecné povahy u Krajského soudu v Praze. Tohoto úspěchu si vážíme, neboť tamní soudci územnímu plánování rovněž dobře rozumí. Navíc je v rozsudku několik zajímavostí, které se mohou týkat i jiných obcí.
O čem se vedl spor?
Vlastník pozemků měl pocit, že ho nový územní plán omezuje na jeho právu zastavět prakticky celý pozemek v centru města stavbou pro bydlení, na kterou už měl zahájeno územní řízení. Omezení spatřoval zejména v tom, že nový plán stanovil 60% zastavitelnost pozemků, požadoval, aby byla zřízena dvě parkovací místa na bytovou jednotku přímo na pozemku a že podle názoru vlastníka vymezoval zelený pás okolo potoka. Vlastník se také cítil být diskriminován vůči jiným vlastníkům, kterým územní plán, stejně jako ten předchozí, vymezil zastavitelné plochy.
Co řekl soud k diskriminaci?
„Poukazuje-li navrhovatelka na zásadu hospodárného využití zastavěného území a ochranu nezastavěného území, nelze ji vykládat tak, že pozemky nacházející se v zastavěném území musí být možné celkově zastavit bez dalších omezujících podmínek. Právě naopak, stavební zákon přikazuje, aby území bylo využíváno účelně i s ohledem na hlediska urbanistická, architektonická, environmentální či sociální. Výsledná podoba regulace způsobu využití pozemku zařazeného do určité plochy musí reflektovat všechny tyto hodnoty.
Navrhovatelka se zřejmě domnívá, že zastavěné území je využito hospodárně a účelně pouze tehdy, pokud se upřednostní toliko zájem na jeho ekonomickém využití, resp. neomezené zastavitelnosti. Tak tomu ale není. Urbanistická či environmentální hlediska mohou stát v kontrapozici k ekonomickým zájmům. Cílem územního plánování je vytvoření předpokladů nejen pro výstavbu, ale i trvale udržitelného rozvoje, jenž stojí na třech pilířích – ekonomickém, sociálním a environmentálním…
Soud považuje takové zdůvodnění za dostatečné. Odpůrce srozumitelně vysvětlil a popsal nároky na nové zastavitelné plochy v následujících letech, a to vzhledem k očekávanému nárůstu počtu obyvatel. Je zjevné, že stávající volné kapacity v rámci zastavěného území nepostačují k tomu, aby se město mohlo dle předpokladů dále rozvíjet. Proto odpůrce vymezil nové zastavitelné plochy v odpovídající výměře. Zároveň se věnoval otázce využití zastavěného území. V něm navrhuje intenzivnější výstavbu v centru města a při důležitých veřejných prostranstvích, kde by měly přibýt zejména obchody, služby a s nimi spojené pracovní příležitosti. Residenční čtvrti by neměly být významněji zahušťovány. Což dle soudu odpovídá celkové urbanistické koncepci (Ř. jako zahraní město), kterou si odpůrce stanovil.“
Soud potvrdil, že „z obecných hledisek, jakými jsou cíle a úkoly územního plánování, nelze odpůrci vyčítat, že při stanovování prostorových regulativů zohlednil i jiné zájmy (urbanistické, architektonické apod.), nežli jen plnou ekonomickou využitelnost daného území… Soud zdůrazňuje, že požadavek na vytváření předpokladů pro výstavbu nelze vnímat jako bezpodmínečný příkaz pro odpůrce, aby přijal územní plán v podobě požadované navrhovatelkou. Obecně platí, že vlastník pozemku nemá individuální subjektivní právo na schválení konkrétní podoby územního plánu podle jeho požadavku, tj. aby územní plán umožňoval realizaci předem definovaného (stavebního) záměru vlastníka.“
Co řekl soud k parkovacím místům?
Tato otázka je jistě pro mnoho starostů a zastupitelů důležitá. Vlastnice v naší věci namítala, že „požadavek na počet odstavných stání u nových staveb na 1 byt je nepřípustným obsahem územně plánovací dokumentace v rozporu s vyhláškou č. 500/2006 Sb. a § 43 stavebního zákona. Požadavky na řešení dopravy v klidu jsou předmětem územního řízení a upraveny vyhláškou č. 501/2006 Sb. a vyhláškou č. 268/2009 Sb.“
Soud na to řekl, že „nedovodil, že by odpůrce nemohl v územním plánu stanovit požadavek na určitý počet odstavných stání u nových staveb. Územní plán mimo jiné stanovuje i koncepci veřejné infrastruktury, v rámci níž se musí zcela jistě zabývat i otázkou dopravy v řešeném území. Pro její komplexní posouzení je nutné se zabývat i problematikou dopravy v klidu. Vyplyne-li z vytvořené koncepce potřeba reagovat na přílišné zatížení veřejných prostranství parkujícími vozidly, považuje soud za zákonné, pokud odpůrce v územním plánu stanoví podmínku vyžadující zřízení určitého počtu odstavných stání na vybudovaný byt.
Navrhovatelka má pravdu, že umístění odstavných a parkovacích stání se podle § 20 odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 501/2006 Sb. řeší v územním řízení. Nicméně tím, že odpůrce stanovil regulativ týkající se počtu odstavných stání, nijak nepřekročil meze své působnosti a ani nevybočil z přípustného obsahu koncepčních nástrojů územního plánování. Napadený územní plán totiž již nepředjímá, jakým konkrétním způsobem mají být odstavná stání u konkrétních pozemků řešena (např. kde mají být umístěna, jak mají být zhotovena apod.). Tyto otázky je skutečně nutno řešit až v územím řízení. Avšak požadavek na určitý počet odstavných stání dle soudu spadá do koncepce dopravy, jež je jednou z obsahových náležitostí územního plánu.“
Závěr
Celkově lze rozsudek Krajského soudu v Praze shrnout jednou větou: „Obce by měly při vydávání územního plánu myslet na jeho odůvodnění, na odůvodnění a ještě jednou na odůvodnění – pak mají reálnou šanci, že u soudu uspějí.“
Podle rozsudku Krajského soudu V Praze ze dne 26. 4. 2023, čj. č. j. 51 A 8/2023- 52.
Více našich textů k problematice územního plánování najdete zde.