Nejvyšší správní soud rozhodoval díky spolku Arnika důležitou právní otázku. Sám ji popsal takto: „Nejvyšší správní soud se v této věci zabývá způsobem a rozsahem posouzení účastenství dotčené veřejnosti (tzv. ekologických spolků) v navazujících řízeních podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (dále „zákon o posuzování vlivů na životní prostředí“). Konkrétně hledá odpověď na otázku, co vše si musí právní orgán rozhodující podle § 28 správního řádu o účastenství (sám) posoudit, pokud dotčený orgán dospěje k závěru, že záměr nepodléhá ani zjišťovacímu řízení.“ Jakou odpověď si soudci dali?
Nejvyšší správní soud řešil otázky související se závazným stanoviskem orgánu územního plánování, proti kterému jedna stěžovatelka namítala, že bylo neodůvodněné, nesrozumitelné a vnitřně rozporné.
Krajský úřad vyhověl našemu podnětu k přezkumu a změně stanoviska orgánu územního plánování. Soused našeho klienta na místě původního domu zamýšlel realizovat novostavbu, která byl navrhována jako dvoupodlažní s využitím podkroví a jedním podzemním podlažím. V objektu byly navrženy 3 bytové jednotky a 2 jednotky nebytové označené jako ateliér. Úřad potvrdil náš názor, že záměr je nepřípustný.
Na konci roku 2023 se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda je možné v řízení s velkým počtem účastníků doručovat veřejnou vyhláškou tomu účastníkovi, který podal odvolání. Nebudeme vás napínat, NSS řekl, že se takovému účastníkovi má rozhodnutí odvolacího orgánu doručovat individuálně.
Při přípravě na právní pomoc s územním plánem pro jednoho z našich klientů z řad obcí jsme se blíže zaměřili na judikaturu k § 18 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon a narazili jsme na jeden velmi výrazný rozpor, který skvěle ilustruje to, jak obtížné pro právníky někdy je dát dobrou radu, na kterou může být 100% spoleh. Vedle toho obě kauzy výborně poukazují na názorovou rozháranost judikatury, která bohužel není žádnou výjimkou.
Nejvyšší správní soud dnes rozhodoval zajímavou otázku – jaká je povaha souhlasu vydávaného Policií ČR podle § 29 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. V tomto ustanovení, které se týká pevných překážek na pozemních komunikacích, se říká: Pevnou překážku lze umístit na pozemní komunikaci pouze na základě povolení silničního správního úřadu vydaného po projednání s vlastníkem dotčené pozemní komunikace a se souhlasem Ministerstva vnitra, jde-li o dálnici, v ostatních případech se souhlasem Policie České republiky. Povolení lze vydat pouze za předpokladu, že nebude ohrožena bezpečnost a plynulost silničního provozu a že žadatel o vydání povolení zajistí na svůj náklad všechna potřebná opatření.
Krajský soud v Praze spolu s Nejvyšším správním soudem se vyjadřovali k otázce, jak poznat, že došlo k naplnění požadavku na míru zastavění pozemku podle územního plánu.
Nejvyšší správní soud rozhodoval ve věci dodatečného povolení stavby pozemní komunikace potřebné pro 25 nových rodinných domů. Pro samosprávy je zajímavý jeden závěr NSS: „Stěžovatelka dále brojila proti závěru krajského soudu, že dodatečně povolovaná stavba byla v souladu s veřejným zájmem. K tomu stěžovatelka uvádí, že pokud jako obec uplatnila negativní stanovisko k žádosti o dodatečné povolení stavby, jedná se o vyjádření veřejného zájmu, s nímž je posuzovaná stavba v rozporu. I v této otázce se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s názorem krajského soudu, který odmítl argumentaci stěžovatelky, že by jakýkoli zájem vyjádřený orgány obce bylo třeba vždy považovat za veřejný zájem, a to mj. s odkazem na § 2 […]
Nejvyšší správní soud řešil otázku účastenství spolku, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny, v územním řízení podle stavebního zákona. Zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze se zajímavým odůvodněním.
Nejvyšší správní soud rozhoduje celou řadu nevšedních věcí. Zabýval se také otázkou, kdy ještě stačí a kdy už ne pouhý územní souhlas. Konkrétně šlo o výstavbu „posklizňové linky se skladem obilovin a kukuřice v areálu ZZN Polabí v Klučově včetně úprav zpevněných ploch a oplocení“. Žalovaným bylo ministerstvo pro místní rozvoj, které zrušilo rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje a zastavilo jeho přezkumné řízení. Tímto rozhodnutím krajský úřad zrušil územní souhlas Městského úřadu v Českém Brodě pro výše uvedenou linku.