Soudy se často zabývají tím, že vlastníci pozemků nesouhlasí s vedením pozemní komunikace přes svoje pozemky. Nejinak tomu bylo tentokrát, kdy úřad tvrdil, že komunikace existuje nejméně od roku 1968, její zřetelnost v terénu je zjevná a nerozporoval ji ani sám žalobce. Navíc měla být nutnou komunikační spojnicí. Souhlas s užíváním měl být dle úřadu dán předcházejícími majiteli pozemku konkludentně. S tím souhlasil i krajský soud a ke smůle vlastníka i NSS.
K Nejvyššímu správnímu soudu se dostal žaloba proti územnímu rozhodnutí spojená s návrhem na incidenční přezkum územního plánu Pardubic, kterého bylo užito v předmětném řízení před stavebním úřadem. Spolek zejména namítal nepřezkoumatelnost závazného stanoviska, neboť orgán ochrany přírody podle něj nepoměřil veřejný zájem na zachování zeleně na předmětných pozemcích se zájmem na realizaci výstavby komerčních objektů a není zřejmé, proč se jednotlivá stanoviska vydávaná týmž orgánem liší. Krajský soud předmětnou část územního plánu zrušil, NSS mu ale za pravdu nedal, jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Přečtěte si proč, je to docela zajímavé.
Nejvyšší správní soud dnes rozhodoval zajímavou otázku – jaká je povaha souhlasu vydávaného Policií ČR podle § 29 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. V tomto ustanovení, které se týká pevných překážek na pozemních komunikacích, se říká: Pevnou překážku lze umístit na pozemní komunikaci pouze na základě povolení silničního správního úřadu vydaného po projednání s vlastníkem dotčené pozemní komunikace a se souhlasem Ministerstva vnitra, jde-li o dálnici, v ostatních případech se souhlasem Policie České republiky. Povolení lze vydat pouze za předpokladu, že nebude ohrožena bezpečnost a plynulost silničního provozu a že žadatel o vydání povolení zajistí na svůj náklad všechna potřebná opatření.
Zdá se, že téměř nemine den, aby NSS nerozhodoval o nějakém územním plánu, tentokrát zavítáme do Ústeckého kraje, kde jedna obec změnila dosud zastavitelné pozemky zpět na zemědělskou půdu. S takovým postupem samospráv se vzhledem ke snaze některých z nich (konečně) chránit cennou půdu asi budeme setkávat stále častěji. Proto je také důležité shromažďovat názory soudů k této otázce.
Jedna malá středočeská obec se pokusila v územním plánu redukovat zastavitelné pozemky a jak se dalo čekat, skončila u soudu. Vyhrála ale jak u krajského, tak u Nejvyššího správního soudu. Obě instance samosprávu „podržely“ a uznaly, že má právo usměrňovat svůj územní rozvoj, i když to znamená zásah do vlastnických práv.
Územní studie jsou zapeklitá věc a je s nimi spojena celá řada potíží. Jednou z nich je jejich přezkum. K tomu se vyjádřil (nejen) Ústavní soud. V tomto článku si dovolíme shrnout, jaké jsme doposud dohledali názory k obraně proti územní studii.
Krajský soud v Praze spolu s Nejvyšším správním soudem se vyjadřovali k otázce, jak poznat, že došlo k naplnění požadavku na míru zastavění pozemku podle územního plánu.
Nejvyšší správní soud vydal zajímavý rozsudek, který se týká neurčitých pojmů v územním plánu a nároků, které taková regulace klade na stanovisko orgánu územního plánování. Pokud totiž územní plán obsahuje neurčité pojmy, je třeba, aby úřad věnoval mnohem více péče dobrému odůvodnění svého závazného stanoviska.
Nejvyšší správní soud zařadil do své Sbírky rozhodnutí opravdu zajímavé rozhodnutí, které se týká regulace hlučných aktivit na území obce skrze obecně závaznou vyhlášku. Dospěl k závěru, že obce mohou chránit svoje občany před tím, aby je někdo zbytečně obtěžoval nepřiměřeným randálem, což může být pro mnoho samospráv inspirativní, zejména v době, kdy málokdo dobrovolně respektuje tzv. zlaté pravidlo společného soužití.
Co by měly obce dělat, když jim do územního plánování vstoupí místní referendum? Mohou občané zásadně ovlivňovat proces územního plánování nebo ne? Na tuto otázku odpovídá náš nový článek, který shrnuje aktuální judikaturu k tomuto problému.