V 28. Povídání se věnujeme tomu, proč je pro pořizovatele územních plánů důležité rozlišovat mezi pasivními a aktivními vlastníky. Kdo je to “pasivní vlastník” původně definovala rozhodovací praxe správních soudů. Vysvětlujeme, jak se to má s postavením pasivního vlastníka i v situaci, kdy se regulace mění a probíhá opakované projednání návrhu. Nový stavební zákon přinesl § 307 odst. 2, podle kterého pasivní vlastník nemá možnost vůbec se obracet na soud, pokud u daného opatření neproběhla SEA.
Krajský soud v Ostravě rozhodoval o změně Územního plánu Ostravy, která změnila funkční využití pozemků z těžkého a lehkého průmyslu, skladování a administrativy na plochy smíšené výrobní, nerušící výroba, služby a občanské vybavení a ještě jejich využití podmínila pořízením územní studie. OOP v přezkumu neobstálo, i když návrh podával pasivní vlastník. Změna totiž nebyla vůbec odůvodněná.
Jedna obec na severní Moravě vyňala určitý pozemek ze zastavěného území a v důsledku toho měla vlastnice ze své parcely namísto plochy smíšené obytné jen plochu přírodní. U soudu vlastnice uspěla, část územně plánovací dokumentace byla zrušena. Důvodem bylo, jako tradičně, chybějící odůvodnění. Chyba to musela být velká, protože navrhovatelka byla během procesu pořizování pasivní, což značně snížilo její šance na soudní přezkum.
Nejvyšší správní soud potvrdil, že bude velmi přísný na tzv. pasivní vlastníky, tedy na ty, kteří nepodali během pořizování územního plánu připomínky (buď vůbec nebo je sepsali jen obecně, což je jako by je nepodali).
Soudní řád správní mění pravidla pro incidenční přezkum územních plánů. Soud už nemůže opatření v tomto typu přezkumu zrušit, rozhoduje se jen, jestli se územní plán pro konkrétní povolovací řízení použije nebo ne. Novým incidenčním přezkumem už se zabýval Krajský soud v Praze. Šlo o územní plán z roku 2006. I takto staré plány se mohou dostat k soudu a obce by na to neměly zapomínat.
Nejvyšší správní soud řešil poněkud komickou stížnost vlastníka nespokojeného s tím, že mu územní plán z roku 2022 vymezil na pozemku biokoridor. Tenkrát si toho ale pán nevšiml, a tak se pokoušel regulaci řešit až skrze návrh na zrušení změny, která ale pravidla pro jeho pozemek nijak neměnila. NSS si samozřejmě jen zaťukal na čelo a stížnost odmítl. Být vlastníkem, který se o svoje pozemky nestará, se holt nevyplácí.
Nejvyšší správní soud opět potvrdil, že je hodně přísný na tzv. pasivní vlastníky, tedy na ty, kdo se o svoje nemovitosti dostatečně nestarají a nezajímají se o připravované stavební uzávěry. NSS si zjevně myslí, že vlastníci, kteří se dobrovolně vzdají péče o svoje pozemky nebo stavby, si za problémy mohou sami (a má pravdu).
Nejvyšší správní soud řešil případ investora, který chtěl stavět výkrmnu drůbeže, ale žádost o povolení záměru podal pozdě a než stavební úřad rozhodl, došlo ke změně územního plánu, která už záměr neumožňovala. Důležité je zdůraznit, že v procesu pořizování územně plánovací dokumentace byl investor naprosto pasivní a svoje zájmy nijak nehájil. Soudy mu proto vůbec nijak nepomohly.
Nejvyšší správní soud řešil další z nekonečné série uplakaných stížností pasivních vlastníků, že se jim v územním plánu změnilo využití pozemku a že nemůžou stavět. Protože má NSS asi podobných výlevů těch, kdo se o svůj majetek včas vůbec nestarají, asi plné zuby, jsou už rozsudky docela tvrdé.
Nejvyšší správní soud řešil kasační stížnost dalšího vlastníka nespokojeného s územním plánem. Tentokrát bylo jablkem sváru snížení zastavitelnosti pozemků a navýšení zastoupení zeleně. Vlastník neuspěl, přičemž jednou z příčin byla již tradiční procesní pasivita majitele nemovitostí a soudům proto stačilo velmi obecné odůvodnění změny regulace. Zajímavé je vyjádření ke vztahu nepravomocného společného povolení a nového územního plánu, který by už záměr neumožnil. Závěry NSS jsou zajímavé i z hlediska možných přechodných ustanovení v územním plánu.