Nejvyšší správní soud řešil neudělení výjimky ze stavební uzávěry. Ačkoliv z dosavadní judikatury správních soudů, i z nového stavebního zákona plyne, že se proti rozhodnutí rady obce (nebo zastupitelstva, když se rada nevolí) není možné odvolat, investoři to evidentně pořád zkouší. Jejich snahy jsou ale odsouzeny k nezdaru.
Nejvyšší správní soud se vyjadřoval k nárokům na odůvodnění stavební uzávěry, které jsou nižší, než je tomu u územních plánů. Také proto není třeba se vydání stavební uzávěry přehnaně obávat.
Obce se často bojí vydat stavební uzávěru, protože to vede ke sporům s investory. Soudy jsou přitom v naprosté většině případů na straně obcí. Dá se říct, že když samosprávy neudělají velkou procesní chybu nebo není odbyté odůvodnění územního opatření, existuje značná naděje na úspěch. Uvedené znovu potvrdil Nejvyšší správní soud, když nevyhověl návrhu vlastníků pozemků na zrušení stavební uzávěry.
Nejvyšší správní soud se vyjadřoval k jednomu nepěknému nešvaru – rozporu mezi grafickou a textovou částí územního plánu.
Krajský soud v Brně vydal rozsudek, kterým zrušil část Územního plánu města Brna. Šlo o to, že jeden vlastník byl nespokojený se zařazením pozemků do nestavebních ploch zeleně všeobecné. Měl štěstí, že už během pořizování návrhu územního lánu nebyl pasivní a podal rozsáhlou námitku. S tou se magistrát města Brně jakožto pořizovatel nebyl schopen vypořádat a právě kvůli nedostatečnému odůvodnění zásahu do vlastnického práva byla část nového brněnského územního plánu zrušena.
Nejvyšší správní soud řešil další územní plán, který odmítl zařadit jeden lesní pozemek do zastavitelné plochy pro individuální rekreaci, což po něm žádal chtěl dotčený orgán ve svém stanovisku. Dotčení vlastníci, kteří nakonec u NSS uspěli, tvrdili, že byli diskriminováni, neboť ostatní podobné pozemky mezi zastavitelné zařazeny byly.
Majitelé rodinného domu nesouhlasili s tím, že byl při aktualizaci zásady územního rozvoje (AZÚR) vymezen přes jejich rodinný dům se zahradou koridor pro dvojité elektrické vedení 400 kV. Krajský soud se ale jejich „žalobou“ prakticky nezabýval, protože byli pasivní během pořizování zásad.
Nejvyšší správní soud rozhodoval ve věci tzv. incidenčního přezkumu územního plánu města Zlína. Jedna vlastnice chtěla přestavět rodinný dům, v čemž jí bránily regulativy požadujícího respektovat podmínky ochrany kulturních a architektonických hodnot a regulativy nepřipouštějící výstavbu nových objektů pro bydlení v zahradách a mezi zahradami stávajících rodinných domů a vil.
Opět jsme pomohli jedné obci porazit u soudu brněnský magistrát. Podařilo se nám zrušit opatření obecné povahy, skrze které měla být zjednosměrněna přetížená ulice Hrázní a auta měla jezdit přes jinou obec. Jsme tomu velmi rádi, protože nesouhlasíme s postupem úřadu, který se snaží z pozice síly přenést vleklé a velké problémy s dopravou způsobené dlouhodobým špatným plánováním města Brna na sousední samosprávu.
Nejvyšší správní soud rozhodoval o osudu územního plánu, který omezil výměru staveb pro rekreaci na pouhých 12 m2. Územní plán neobstál, neboť podle NSS tak malá plocha k odpočinku nepostačuje.