Krajský soud v Brně a následně Nejvyšší správní soud rozhodoval o tom, jak je důležité zajistit parkovací místa k bytovým záměrům a hlavně se nesnažit obcházet regulativy obsažené jak v územním plánu, tak v právních předpisech. Tuto možnost soudy dostaly díky městské části Maloměřice a Obřany, která se bránila proti rozhodnutí magistrátu, kterým byl povolen vykutálený developerský záměr zbourat rodinný dům s jednou bytovou jednotkou a namísto toho vybudovat bytových jednotek 14, aniž by novým obyvatelům byla zajištěna parkovací místa. Šlo přece pouze o změnu dokončené stavby a ne o novou výstavbu, tak co. Bylo tedy podle názoru stavebníka i úředníků namístě udělit výjimky z požadavků na výstavbu a parkovací místa vůbec nepožadovat.
Nejvyšší správní soud rozhodoval o dalším územním plánu. Tentokrát se jedna obec pokusila zrušit zastavitelnost několika pozemků a u soudů prohrála, protože si počínala diskriminačně a svévolně – zatímco jedněm vlastníkům zastavitelnost zrušila, jiným ji rozšířila nebo dokonce nově vymezila a svoje počínání nijak nevysvětlila. Je zřejmé, že odpověď na otázku, kdy se konečně obce, nebo lépe řečeno projektanti, naučí, jak vytvořit pořádný územní plán a nedělat doslova školácké chyby, zůstává nadále ve hvězdách.
K Nejvyššímu správnímu soudu se dostal další územní plán, tentokrát ze Šlapanic u Brna. U krajského soudu se proti němu bránil jeden nespokojený vlastník, protože jeho pozemek, který předchozí územní plán zčásti (šlo o 4200 m2) řadil do zastavitelné plochy SO – smíšený obchod a služby a ve zbytku šlo o stabilizovanou plochu zemědělskou, zahrnul čistě do plochy zemědělské. Protože vlastník uspěl, pokusily se Šlapanice výsledek zvrátit u NSS, ale neuspěly, neboť územní plán město nezdůvodnilo. Je skutečně k nepochopení, proč k této triviální chybě stále dokola dochází a proč projektanti s pořizovateli nejsou schopni řešení, které pro samosprávu připraví, taky vysvětlit.
Krajský soud v Praze rozhodoval o územním plánu další obce, která se pokusila o redukci zastavitelných ploch (změnu ploch pro bydlení na pole a trvalé travní porosty). Samospráva boj o územní plán tentokrát prohrála.
V Liberci přijali nový územní plán, proti kterému bojoval jeden z vlastníků, kterému se nelíbilo například to, že oproti úpravě v předchozím územním plánu došlo ke změně využití některých pozemků z bydlení na zeleň sídelní či zemědělství nebo že město přistoupilo k omezení zastavitelnosti jednotlivých pozemků apod.
V rámci přípravy jednoho návrhu na zrušení územního plánu jsme našli zajímavý judikát z dílny Krajského soudu v Praze (jak taky jinak, tento soud obecně rozhoduje v oblasti územního plánování docela dobře). V popisovaném případě se bránili vlastníci pozemků, které doposud byly zastavitelné a určené pro výstavbu rodinných domů proti tomu, že obec jejich pozemky jednoduše vrátila do nezastavěného území jako zemědělskou půdu.
Jedna vlastnice zjistila, až když řešila územní plán, že její pozemky jsou zahrnuty v biokoridoru, což mělo neblahé dopady na hodnotu nemovitostí. Problém byl ovšem v tom, že pozemky do biokoridoru zahrnovaly už zásady územního rozvoje, které jsou pro územní plány závazné. Protože se domnívala, že vymezení biokoridoru právě na jejích pozemcích není v zásadách odůvodněno, pokusila se obrátit na soud, bohužel ale neuspěla (jeden z problémů spočíval i v tom, že vlastnice se o zásady včas nezajímala a v průběhu jejich pořizování byla pasivní, což znamená, že soud vůbec neřešil přiměřenost zvoleného řešení, ale jen jeho zákonnost. Z toho plyne základní ponaučení – jestli chcete skutečně bránit svá práva, zajímejte se, dokud to jde.
Nejvyšší správní soud řešil územní plán dalšího středočeského města a potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze, který část předmětného opatření obecné povahy zrušil. Soudu se nelíbilo vymezení ploch pro zemědělství, veřejnou dopravní infrastrukturu ani ploch přírodních na soukromých pozemcích namísto dřívějšího určení pozemků k zastavění (realizováno mohlo být bydlení nebo provozovny výroby a služeb). Podle soudu samospráva opět pochybila v odůvodnění, jak jinak. Je téměř nepochopitelné, proč k této stále se opakující chybě dochází.
Jedna obec vymezila v územním plánu zastavitelnou plochu veřejného prostranství. Dotčená vlastnice (sousedka oné plochy) tvrdila, že jí to znemožní, respektive ztíží, zemědělské podnikání na sousedních pozemcích a že možnost využití sporné plochy pro dětská hřiště, otevřená malá sportoviště včetně technického zázemí, stánkový prodej a zastávky nepochybně povede ke zvýšení hluku a dopravního zatížení v lokalitě, ztrátě soukromí navrhovatelky a její rodiny, a tím k podstatnému snížení pohody a kvality bydlení.
O tom, že jsme u Krajského soudu v Praze obhájili stavební uzávěru našeho klienta z řad obcí ze středních Čech, jsme už psali. Teď nám dal za pravdu i Nejvyšší správní soud. Pro ostatní samosprávy, které se také kvůli výstavbě potýkají s neudržitelnými dopady na infrastrukturu, vyzdvihujeme závěr, že pokud do uzávěry uvedou skutečné důvody a problémy, se kterými se potýkají, měli by před soudem uspět.