Nejvyšší správní soud se dnes vyjadřoval k zajímavé právní otázce. Konkrétně šlo o to, zda je příkazní smlouva s pořizovatelem absolutně neplatná, protože ji schválilo zastupitelstvo namísto rady, o jejíž vyhrazenou pravomoc jde. NSS nad takovou prkotinou mávl rukou, vůbec to nevadí, vyhrazená pravomoc sem, vyhrazená pravomoc tam, všechno jedno. Už asi neplatí vůbec žádná pravidla, hlavně, když se to tak nějak „zašudlí“.
Nejvyšší správní soud dnes rozhodoval o jednom územním plánu, který umožňoval novou bytovou výstavbu. Sousední vlastníci si mj. stěžovali na to, že dojde ke zvýšení dopravní zátěže. Právě na tomto argumentu NSS rozsudek KS zrušil a vrátil mu věc k novému řízení.
Nejvyšší správní soud se zabýval možností aplikace § 94 odst. 4 správního řádu na přezkum závazných stanovisek. Uvedené ustanovení zní: Jestliže po zahájení přezkumného řízení správní orgán dojde k závěru, že ačkoli rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právním předpisem, byla by újma, která by jeho zrušením nebo změnou vznikla některému účastníkovi, který nabyl práva z rozhodnutí v dobré víře, ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu, řízení zastaví.
Nejvyšší správní soud řešil další případ z nekonečné ságy sporů o existenci veřejně přístupných účelových komunikací. Tentokrát dal poněkud netradičně za pravdu vlastníkům, kteří prý vyjadřovali dost silný nesouhlas s existencí předmětné cesty.
Stává se, že stavebníkům je velmi dobře známo, že jejich pozemek není pro výstavbu tak úplně košer, ale přesto požádají o povolení záměru a stavební úřad to tak trochu pokryje a vydání povolení, které je následně pro nejrůznější nezákonnosti zrušeno. Stavebníci se pak velice diví a dušují se, že o vadách vůbec, ale vůbec nevěděli. Podobný případ řešil NSS.
Nejvyšší správní sodu dospěl k zajímavým názorům ve vztahu k povinnosti obcí zveřejňovat spolu se změnou územního plánu taky jeho úplné znění – v podstatě řekl, že to není potřeba.
Nejvyšší správní soud řešil jednu zajímavou věc – opatření obecné povahy, kterým ministerstvo kultury prohlásilo památkovou zónu Brno a určilo podmínky ochrany. Naše druhé největší město bylo s počinem ministerstva dost nespokojené, ale u soudů prohrálo. Možná taky proto, že podalo kasační stížnost v takové (ne)kvalitě, že byla na hraně přípustnosti.
Nejvyšší správní soud řešil spor o to, jestli Magistrát města Brna rozhodl správně ve věci odvolání proti rozhodnutí o odstranění dočasné stavby, na jejímž místě chtělo stavět samo město Brno. Podstatné je, že úředníci městské části Bystrc vyloučeni už byli. Měli tedy být automaticky vyloučeni i „městští“ úředníci?
Nejvyšší správní soud se zabýval (opět) charakterem území pražské čtvrti, a to ve sporu, v rámci kterého se MČ Praha 5 snažila zabránit realizaci jednoho většího bytového domu. Bohužel byla neúspěšná. Bytové domy podle NSS do větších měst zkrátka patří.
Nejvyšší správní soud se vyjadřoval k zajímavé otázce posuzování krajinného rázu ve velkoměstě, konkrétně při povolování obytného domu v Praze na Chodově.