Mnohé obce a města zatím netuší, jaké výzvy přinesla plná účinnost nového stavebního zákona od 1. 7. 2024 ve vztahu k uzavírání smluv s developery i běžnými stavebníky. Na některé otázky poskytnou odpověď až soudy, ale praxe se nezastaví a cílem tohoto příspěvku je tak poskytnout doporučení, jak postupovat již nyní.
Městský soud v Praze rozhodoval opět o tom, jestli existuje nebo neexistuje jedna pozemní komunikace. V jeho rozsudku je zajímavá tato pasáž, kde se vyjadřuje k tzv. nutné komunikační potřebě, což je jedna z podmínek pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace (její pojmová znak): „Při posuzování nutné komunikační potřeby nelze brát v potaz plánovanou výstavbu alternativních komunikací (v tomto případě paralelní komunikaci), které v budoucnosti mohou, ale nemusí být realizovány. Alternativní cesta musí v době, kdy je existence účelové cesty zkoumána, skutečně existovat.“
Krajský soud v Brně vydal rozsudek týkající se územního plánu jedné jihomoravské obce, který není pro vlastníky zrovna příjemný. Podle soudu totiž obce mohou v územním plánu podmínit realizaci rodinných domů rozšířením pozemní komunikace, i když nejsou vyjasněny majetkové vztahy v území. Pro vlastníky to znamená, že mohou čekat celé roky, než se ti, komu patří pozemky pod budoucí komunikací, rozhodnou silnici postavit nebo dovolí zájemcům o budování domů na parcelách cestu zrealizovat.
Při nové výstavbě se často řeší, jestli budou domy zpřístupněny kapacitně vyhovující pozemní komunikací a jestli je reálné splnit požadavky § 22 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále jen „Vyhláška“) na šířky veřejných prostranství, jejichž součástí je pozemní komunikace. Pojďme se podívat na nejnovější rozhodnutí správních soudů.
Jeden investor dostal od úřadu územního plánování negativní stanovisko ke svému záměru výstavby sedmi rodinných domů. Důvodem bylo, že záměr nerespektoval požadavek na vedení příjezdové cesty ke každému pozemku pro rodinný dům po veřejně přístupné ploše a překročení maximální možné míry stanovené územním plánem pro množství zpevněných ploch. V důsledku toho samozřejmě nedopadlo pro investora příznivě ani řízení před stavebním úřadem, a tak věc dospěla až k NSS, který ale investorovi nepomohl tak, jak si asi představoval.
Nejvyšší správní soud mívá často docela rozumné názory na územní plán, někdy se ale i mistr tesař utne. Právě to se soudcům přihodilo při rozhodování o územním plánu Řícmanic, jenž vymezil pozemek pro stavbu rodinného domu, který ale patrně nikdy nebude moci být připojen na pozemní komunikaci (neměl dopravní napojení), ledaže by se zásadně změnily vlastnické poměry v území.
Nejvyšší správní soud opět rozhodoval v otázce existence či neexistence veřejně přístupné účelové komunikace, tentokrát z hlediska postupu podle § 142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, tedy ohledně deklarace její existence rozhodnutím úřadu. Úřad rozhodl (po několika peripetiích), že se předmětná cesta má považovat za veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Krajský soud si ale myslel, že úřad pochybil při zjišťování, zda vlastníci s existencí komunikace skutečně udělili, byť konkludentní souhlas.
Soudy se často zabývají tím, že vlastníci pozemků nesouhlasí s vedením pozemní komunikace přes svoje pozemky. Nejinak tomu bylo tentokrát, kdy úřad tvrdil, že komunikace existuje nejméně od roku 1968, její zřetelnost v terénu je zjevná a nerozporoval ji ani sám žalobce. Navíc měla být nutnou komunikační spojnicí. Souhlas s užíváním měl být dle úřadu dán předcházejícími majiteli pozemku konkludentně. S tím souhlasil i krajský soud a ke smůle vlastníka i NSS.
Nejvyšší správní soud řešil Územní plán města Hranice, který vymezil trasu obchvatu jinak než ten původní, a tím znatelně zasáhl vlastnická práva jedné společnosti. NSS se v rozsudku zabýval mj. podrobností, s jakou může územní plán řešit prvky pozemní komunikace, jako jsou křižovatky.
NSS řešil opět spor o to, jestli existuje nebo neexistuje veřejně přístupná účelová komunikace. V odůvodnění rozsudku mj. zaznělo: „Veřejně přístupná účelová komunikace za určitých okolností přirozeně vzniká a stejně tak přirozeně může dojít i k jejímu zániku, přestože samotný způsob zániku účelové komunikace ze zákonné úpravy účelových komunikací výslovně nevyplývá.“