Městský soud v Praze rozhodoval opět o tom, jestli existuje nebo neexistuje jedna pozemní komunikace. V jeho rozsudku je zajímavá tato pasáž, kde se vyjadřuje k tzv. nutné komunikační potřebě, což je jedna z podmínek pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace (její pojmová znak): „Při posuzování nutné komunikační potřeby nelze brát v potaz plánovanou výstavbu alternativních komunikací (v tomto případě paralelní komunikaci), které v budoucnosti mohou, ale nemusí být realizovány. Alternativní cesta musí v době, kdy je existence účelové cesty zkoumána, skutečně existovat.“
Jeden investor dostal od úřadu územního plánování negativní stanovisko ke svému záměru výstavby sedmi rodinných domů. Důvodem bylo, že záměr nerespektoval požadavek na vedení příjezdové cesty ke každému pozemku pro rodinný dům po veřejně přístupné ploše a překročení maximální možné míry stanovené územním plánem pro množství zpevněných ploch. V důsledku toho samozřejmě nedopadlo pro investora příznivě ani řízení před stavebním úřadem, a tak věc dospěla až k NSS, který ale investorovi nepomohl tak, jak si asi představoval.
Nejvyšší správní soud opět rozhodoval v otázce existence či neexistence veřejně přístupné účelové komunikace, tentokrát z hlediska postupu podle § 142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, tedy ohledně deklarace její existence rozhodnutím úřadu. Úřad rozhodl (po několika peripetiích), že se předmětná cesta má považovat za veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Krajský soud si ale myslel, že úřad pochybil při zjišťování, zda vlastníci s existencí komunikace skutečně udělili, byť konkludentní souhlas.
Soudy se často zabývají tím, že vlastníci pozemků nesouhlasí s vedením pozemní komunikace přes svoje pozemky. Nejinak tomu bylo tentokrát, kdy úřad tvrdil, že komunikace existuje nejméně od roku 1968, její zřetelnost v terénu je zjevná a nerozporoval ji ani sám žalobce. Navíc měla být nutnou komunikační spojnicí. Souhlas s užíváním měl být dle úřadu dán předcházejícími majiteli pozemku konkludentně. S tím souhlasil i krajský soud a ke smůle vlastníka i NSS.
NSS řešil opět spor o to, jestli existuje nebo neexistuje veřejně přístupná účelová komunikace. V odůvodnění rozsudku mj. zaznělo: „Veřejně přístupná účelová komunikace za určitých okolností přirozeně vzniká a stejně tak přirozeně může dojít i k jejímu zániku, přestože samotný způsob zániku účelové komunikace ze zákonné úpravy účelových komunikací výslovně nevyplývá.“