Soudy se často zabývají tím, že vlastníci pozemků nesouhlasí s vedením pozemní komunikace přes svoje pozemky. Nejinak tomu bylo tentokrát, kdy úřad tvrdil, že komunikace existuje nejméně od roku 1968, její zřetelnost v terénu je zjevná a nerozporoval ji ani sám žalobce. Navíc měla být nutnou komunikační spojnicí. Souhlas s užíváním měl být dle úřadu dán předcházejícími majiteli pozemku konkludentně. S tím souhlasil i krajský soud a ke smůle vlastníka i NSS.
Musí být splněny všechny čtyři znaky veřejně přístupné účelové komunikace
Nejvyšší správní soud konkrétně zopakoval: „Jak již judikoval NSS v rozsudku ze dne 26. 1. 2023, čj. 8 As 137/2021-80, všechny tyto čtyři znaky musí být naplněny současně (kumulativně). Pro posouzení otázky, zda je určitá komunikace veřejně přístupná, je totiž zásadní skutečnost, že obecné užívání je ze své podstaty omezením vlastnického práva. To je obecně omezitelné pouze v případě kolize s jiným základním právem nebo v případě nezbytného prosazení ústavně aprobovaného veřejného zájmu a za náhradu. Pokud některá z podmínek nuceného omezení vlastnického práva chybí (například kompenzace za něj), jedná se o neústavní porušení vlastnického práva. V takových případech lze ústavně konformně omezit vlastnické právo pouze se souhlasem vlastníka…
Omezuje-li tedy veřejnoprávní institut vlastnické právo, aniž by s tímto omezením spojoval poskytnutí náhrady, musí se tak dít se souhlasem vlastníka. Zároveň platí, že existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout zajištění komunikačního spojení nemovitostí, aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát přednost těmto jiným způsobům. Proto je nutné zkoumat i to, zda v jednotlivých případech existuje nutná komunikační potřeba, jak dovodil Ústavní soud.“
Ke zřetelnosti komunikace v terénu
NSS dále doplnil ke požadavku na zřetelnost v terénu: „Kritérium zřetelnosti v terénu tak může splnit například i travnatý pás ponechaný mezi ploty – i zde je průběh údajné cesty dostatečně stálý a patrný z tvaru pozemku, resp. jeho fyzicky vymezené části… Může jít o pouhé koleje vyjeté v trávě nebo zpevněné místy kamením či sutí. Tudíž to, do jaké míry město danou cestu rekonstruovalo nehraje v prohlášení o její povaze jako veřejně přístupné účelové komunikaci roli. Její existence, i před rokem 2014, vyplývá ze spisového materiálu.
Lze dodat, že kasační soud v této souvislosti nepřehlédl tvrzení stěžovatele o „procesní nevyužitelnosti“ svědeckých výpovědí, na které se krajský soud odvolává. Tento argument je však natolik obecný, že jej nelze považovat za projednatelnou kasační námitku. Nemůže být úkolem soudu v tomto směru argumentaci za stěžovatele jakkoliv domýšlet.“
Jak je to se souhlasem vlastníka?
Nakonec se NSS vyjádřil k souhlasu vlastníka: „Ústavní soud dovodil definiční kritérium souhlasu majitele s ohledem na čl. 11 odst. 4 Listiny, podle něhož je možné nuceně omezit vlastnické právo jedině ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Zákon o pozemních komunikacích nestanoví jakoukoliv kompenzaci, která by se vlastníkovi pozemku vyplácela za to, že pozemek nebo jeho část slouží jako veřejná cesta. Z toho vyplývá, že veřejnou cestu je možno na pozemku vyhlásit jedině za podmínky, že nejde o nucené, nýbrž dobrovolné omezení vlastnického práva, s nímž vlastník při vzniku účelové komunikace souhlasil…
Tento souhlas může být explicitní, ovšem v praxi je častější konkludentní souhlas spočívající v užívání účelové komunikace blíže neurčenou skupinou osob. V některých situacích však leží okamžik zřízení či vzniku veřejně přístupných účelových komunikacích tak hluboko v minulosti, že lze hovořit o tom, že veřejná cesta existuje od nepaměti. Tehdy jen náročné zjišťovat udělení (konkludentního) souhlasu majiteli. Na tuto situaci reaguje doktrína o přechodu souhlasu z jednoho vlastníka na dalšího. Jestli cesta naplňuje ostatní znaky veřejně přístupné účelové komunikace (zejména uspokojuje nutnou komunikační potřebu), pak lze mít bez bližšího dokazování za to, že souhlas původního vlastníka byl v minulosti udělen. Udělení souhlasu s obecným užíváním se tedy v takovém případě presumuje… Stěžovatel tudíž splňuje podmínky pro uplatnění doktríny o přechodu souhlasu. Pro úplnost lze dodat, že není ani zřejmé, že by situace stěžovatele představovala možnou výjimku z tohoto pravidla týkající se restitucí. Lze tedy uzavřít, že krajský soud ani při hodnocení naplnění tohoto definičního znaku nepochybil.“
Rozsudek NSS čj. 8 As 104/2022-56, ze dne 30. 11. 2023, dostupný na www.nssoud.cz
Více našich článků k problematice účelové a místní komunikace najdete zde.