Městský soud v Praze rozhodoval opět o tom, jestli existuje nebo neexistuje jedna pozemní komunikace. V jeho rozsudku je zajímavá tato pasáž, kde se vyjadřuje k tzv. nutné komunikační potřebě, což je jedna z podmínek pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace (její pojmová znak): „Při posuzování nutné komunikační potřeby nelze brát v potaz plánovanou výstavbu alternativních komunikací (v tomto případě paralelní komunikaci), které v budoucnosti mohou, ale nemusí být realizovány. Alternativní cesta musí v době, kdy je existence účelové cesty zkoumána, skutečně existovat.“
Jeden investor dostal od úřadu územního plánování negativní stanovisko ke svému záměru výstavby sedmi rodinných domů. Důvodem bylo, že záměr nerespektoval požadavek na vedení příjezdové cesty ke každému pozemku pro rodinný dům po veřejně přístupné ploše a překročení maximální možné míry stanovené územním plánem pro množství zpevněných ploch. V důsledku toho samozřejmě nedopadlo pro investora příznivě ani řízení před stavebním úřadem, a tak věc dospěla až k NSS, který ale investorovi nepomohl tak, jak si asi představoval.
Veřejně přístupné účelové komunikace mají různé vlastníky – mohou to být fyzické nebo právnické osoby. Proto je samozřejmě důležité vědět, kdo nese odpovědnost za zranění, ke kterým dojde kvůli tomu, že cesta nebyla v zimním období řádně udržována. K této otázce se dnes vyjádřil Nejvyšší soud.
Nejvyšší správní soud opět rozhodoval v otázce existence či neexistence veřejně přístupné účelové komunikace, tentokrát z hlediska postupu podle § 142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, tedy ohledně deklarace její existence rozhodnutím úřadu. Úřad rozhodl (po několika peripetiích), že se předmětná cesta má považovat za veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Krajský soud si ale myslel, že úřad pochybil při zjišťování, zda vlastníci s existencí komunikace skutečně udělili, byť konkludentní souhlas.
Soudy se často zabývají tím, že vlastníci pozemků nesouhlasí s vedením pozemní komunikace přes svoje pozemky. Nejinak tomu bylo tentokrát, kdy úřad tvrdil, že komunikace existuje nejméně od roku 1968, její zřetelnost v terénu je zjevná a nerozporoval ji ani sám žalobce. Navíc měla být nutnou komunikační spojnicí. Souhlas s užíváním měl být dle úřadu dán předcházejícími majiteli pozemku konkludentně. S tím souhlasil i krajský soud a ke smůle vlastníka i NSS.
NSS řešil opět spor o to, jestli existuje nebo neexistuje veřejně přístupná účelová komunikace. V odůvodnění rozsudku mj. zaznělo: „Veřejně přístupná účelová komunikace za určitých okolností přirozeně vzniká a stejně tak přirozeně může dojít i k jejímu zániku, přestože samotný způsob zániku účelové komunikace ze zákonné úpravy účelových komunikací výslovně nevyplývá.“
Krajský soud v Praze rozhodoval o dalším zajímavém případu týkajícím se územního plánování. Tentokrát se vlastníci domáhali toho, aby jejich pozemky byly určeny pro rekreaci nebo pro bydlení. Jedním z důvodů, proč k tomu nedošlo, byl nedostatečný dopravní přístup k pozemkům. To, že na něco takového nikdo nemá veřejné subjektivní právo, je známá věc. Soud se ale vyjádřil i k tomu, zda existuje právo na zajištění přístupu k pozemkům skrze územní plán.
Zajímavý případ řešil Nejvyšší správní soud. Jedna vlastnice se domáhala toho, že její pozemek není veřejně přístupnou účelovou komunikací, neboť jen spojuje dvě části oné komunikace dohromady a lidé mohou jezdit z obou konců (a otočit se), ale ne přes její majetek. NSS řekl, že to je vážně nesprávný náhled na věc (a potvrdil rozhodnutí krajského soudu).
Nejvyšší správní soud se zabýval jednou pražskou veřejně přístupnou účelovou komunikací, která vede dosti netradičně přes dům a zpřístupňuje mateřskou školu. Případ pro svoji zvláštnost nebyl u NSS poprvé. Již v roce 2016 soud konstatoval, že „neexistuje jediný rozumný důvod, proč by skutečnost, že je průjezd součástí domu, měla znamenat, že jím nemůže vést dopravní cesta. Tato argumentace by dávala smysl tehdy, pokud by se jednalo o část domu, která dopravu fakticky znemožňuje (např. souvislá zeď). Průjezd však k tomuto účelu přímo slouží a je z tohoto důvodu vybudován, proto se ostatně jako průjezd či průchod nazývá. Závěr, že jím nemůže vést pozemní komunikace, proto neobstojí.“ (Rozsudek Nejvyššího správního soudu […]
Nejvyšší správní soud opět rozhodoval o vymezení veřejně přístupné účelové komunikace. Vlastník pozemku se bránil proti tomu, že silniční správní úřad deklaratorním rozhodnutím potvrdil, že na jeho pozemku existuje taková pozemní komunikace. Tvrdil přitom, že nebylo prokázáno, že by existovala nutná komunikační potřeba pro konkrétně vymezené pozemky. Jak odůvodnil své rozhodnutí NSS, který zrušil jak rozsudek Městského soudu, tak rozhodnutí pražského magistrátu?