Nejvyšší správní soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ohledně toho, zda může nebo nemůže být parkoviště veřejně přístupnou účelovou komunikací. Oba soudy si myslí, že ano (přesto ale NSS rozsudek MS zrušil). Z jakých důvodů? To si řekneme v tomto článku. Dodáme jen, že věc soudci řešili jako předběžnou otázku v rámci sporu o odstranění panelů, které bránily vjezdu na ono parkoviště.
Parkoviště může mít povahu veřejně přístupná účelová komunikace
Konkrétně NSS připomněl: „V prvé řadě je nutné konstatovat, že Nejvyšší správní soud v případě veřejně přístupné účelové komunikace dlouhodobě judikuje, že vzniká již samotným naplněním znaků vyplývajících ze zákona a judikatury, není zapotřebí žádného konstitutivního rozhodnutí správních orgánů či soudů… Znaky, jež musí být pro existenci veřejně přístupné účelové komunikace kumulativně naplněny, jsou: (i) existence pozemní komunikace ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích vyznačující se stálostí a patrností v terénu; (ii) zákonný účel ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích (tedy spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí, spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo obhospodařování zemědělských a lesních pozemků); (iii) souhlas vlastníka a (iv) existence nutné komunikační potřeby.“
Pak soudci dodali: „Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení, zda lze výše uvedené podmínky aplikovat i na účelové komunikace podle § 12 odst. 6 zákona o pozemních komunikacích. Parkoviště, která jsou součástí místní komunikace nebo jsou samostatnou místní komunikací ve vlastnictví veřejnoprávní korporace, jsou z podstaty věci veřejná. Jinak tomu ale může být v případě vlastnictví parkovišť „soukromými osobami“. Nejvyšší správní soud dospívá shodně se správními orgány a městským soudem k závěru, že pro posuzování veřejnosti parkovišť na soukromých pozemcích jsou použitelné znaky, které charakterizují veřejně přístupné účelové komunikace, byť je potřeba je naplnit specifickým (k nim přiléhavým) obsahem…
Parkovací plochy ve vlastnictví soukromých osob nebo i veřejnoprávních korporací, pokud se nejedná o místní komunikaci, mohou mít povahu účelové komunikace. Půjde tedy o veřejné parkoviště, na něž se bude vztahovat zákon o pozemních komunikacích (včetně pravidla bezplatného užívání). Nebo mohou být soukromou odstavnou plochou, jejíž režim bude plně v dispozici vlastníka. Z předestřených důvodů je zřejmé, že správní orgány a soud musí v kontextu každého jednotlivého řízení zvlášť posuzovat skutečnosti, které jsou v řešené věci podstatné tak, aby dokázal správně vyhodnotit, zda je na místě deklarovat parkoviště jako veřejně přístupnou účelovou komunikaci, či nikoliv.“
Ke znakům veřejně přístupné účelové komunikace
K souhlasu vlastníka NSS řekl: „Je sice pravdou, že parkoviště bylo původně vybudováno zejména pro obyvatele přilehlých bytových domů a závodů, nicméně v době využívání parkoviště muselo bezvýhradně dojít k tomu, že jej využívala i veřejnost. V řízení před správním orgánem (ani městským soudem) žádný z účastníků netvrdil, že by kterýkoliv z vlastníků jakkoli selektivně přistupoval k parkujícím osobám. Nemusel tak činit prostřednictvím oplocení, jak správně podotýká stěžovatel b), jeho nesouhlas by ale musel mít takovou formu, aby jej šlo označit za tzv. kvalifikovaný – vlastník by v této souvislosti musel jednat aktivně… To se však nestalo. Městský soud zdůraznil, že z fotek obsažených ve správním spise spíše plyne, že na parkovišti během 30 let mohla parkovat veřejnost, která mířila do dané lokality a tomuto „veřejnému parkování“ začal bránit až stěžovatel b) obložením předmětného pozemku betonovými překážkami.“
K nutné komunikační potřebě soud pravil: „Lze souhlasit se stěžovatelem b) v tom, že je nutné zkoumat proporcionalitu omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu… Nelze s ním už ale souhlasit v jeho požadavku na provedení testu proporcionality. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl výše, ustálená judikatura se shoduje na čtyřech definičních znacích, které musí být naplněny, aby se jednalo o veřejně přístupnou účelovou komunikaci… Jinak řečeno, aby bylo omezení soukromého vlastnictví existencí veřejně přístupné účelové komunikace přiměřené („proporcionální“), musí (společně se zbylými třemi definičními znaky) existovat nutná komunikační potřeba. Jsou-li všechny čtyři definiční znaky splněny, je omezení vlastnictví veřejně přístupnou účelovou komunikací „proporcionální“. Správní orgány ani krajské soudy (zde městský soud) nemusí výslovně provádět výslovný test proporcionality, neboť obecný požadavek na přiměřenost zásahu do vlastnického práva je obsažen již v posouzení definičních znaků…
Pokud jsou požadavky na naplnění jednotlivých definičních znaků dostatečně relevantně a individuálně posouzeny, jsou proporcionální… Městský soud pak dostatečně nezkoumal podmínky, které pro naplnění nutné komunikační potřeby stanovuje judikatura. Dle ní je nutné vzít v potaz veškeré relevantní skutečnosti proto, aby bylo možné učinit objektivní a dostatečně podložený závěr o naplnění definičního znaku nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby… Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že městský soud zcela pominul, že v případě posuzování naplnění definičních znaků veřejně přístupné účelové komunikace je třeba tyto posuzovat s ohledem na veřejnost, nikoliv pouze obyvatele přilehlých bytových domů, jinak by tento znak logicky nemohl být naplněn.“
Závěrem k nutné komunikační potřebě
NSS ještě „mateřsky“ dodal, jak má Městský soud postupovat: „V případě „klasických“ veřejně přístupných účelových komunikací už Nejvyšší správní soud…shrnul, že závěr, že nutná komunikační potřeba není dána, nelze vyvodit pouze z existence jiné pozemní komunikace… Naopak při posuzování alternativních komunikací správní orgány hodnotí i další rozhodné skutečnosti, jako například kvalitu případné alternativní komunikace… to, jaký typ dopravy má alternativní cesta pojmout a zda je toho schopna, stav alternativní cesty…
Alternativní cesta nemusí být nutně stejně kvalitní, musí však být schopná sloužit stejnému účelu jako sporná cesta. V tomto případě se tak lze shodnout s městským soudem, že plocha sloužila několik desetiletí jako parkoviště pro parkující v blízkosti ulice Zelený pruh… Vhodnou alternativou ale může obecně být i cesta, která představuje zhoršení komunikačních možností, např. právě co do vzdálenosti přístup… V tomto smyslu může kvalita alternativního parkoviště znamenat i větší vzdálenost od bydliště. Relevantní může být také vlastnictví alternativní komunikace nebo parkoviště… Dle konkrétních okolností věci je třeba hodnotit právě ty skutečnosti, které jsou pro daný případ relevantní, nikoliv automaticky všechny judikaturou dovozené.
Nelze se proto ztotožnit pouze s konstatováním, že parkování v Praze je problematické, a proto nutnou komunikační potřebu deklarovat… Ač si je Nejvyšší správní soud vědom, že zejména pro žalovaného je konkrétní místní situace notorietou, nicméně i z tohoto důvodu se měl ve svém rozhodnutí konkrétněji vyjádřit k možnostem parkování v kontextu konkrétní lokality, zde městské části Praha 4, zejm. pak v přilehlém okolí čtvrtí Braník a Krč. Měl se zajímat o obecné možnosti jak parkování veřejného, tak soukromého.“
Podle rozsudku NSS ze dne 6. 3. 2025, čj. 8 As 18/2024-108.