Nejvyšší správní soud mívá často docela rozumné názory na územní plán, někdy se ale i mistr tesař utne. Právě to se soudcům přihodilo při rozhodování o územním plánu Řícmanic, jenž vymezil pozemek pro stavbu rodinného domu, který ale patrně nikdy nebude moci být připojen na pozemní komunikaci (neměl dopravní napojení), ledaže by se zásadně změnily vlastnické poměry v území.

K možnosti napojení plochy na veřejnou komunikaci

NSS potvrdil myšlenkové pochody krajského soudu, podle kterých platí, že „při samotném vymezování ploch je nutné alespoň rámcově zvažovat možnosti napojení plochy pro bydlení na veřejnou komunikaci, aby bylo možné uvažovat o tom, že stanovení dané plochy odpovídá cílům a úkolům územního plánování. Zvážení možnosti napojení však neznamená bezpodmínečné zajištění přístupu plochy k veřejné komunikaci či vyřešení případných soukromoprávních (ale i veřejnoprávních) sporů spojených s možnými přístupovými cestami… územní plán má stanovit základní koncepci, a to i v ohledu dopravní infrastruktury, avšak nepřísluší mu přesné stanovení podmínek její výstavby.

V projednávané věci odpůrkyně těmto požadavkům i dle názoru NSS vyhověla, když navrhla řešení dopravního napojení plochy ZM1.04. Z územního plánu je zřejmé, že tato varianta připadá v úvahu a nelze bez dalšího vyloučit, že by nemohla být nikdy provedena. Konkrétní podmínky provedení dopravního napojení jsou ovšem již v pravomoci stavebních úřadů. Při přezkumu územního plánu (resp. jeho změny) je přitom podstatné, zda je navrženo dopravní napojení, které je alespoň potenciálně myslitelné. To je v posuzované věci splněno.“

NSS: Nikdy neříkej nikdy

Jak se NSS vypořádal s rozzlobenými sousedy, kteří tvrdili, že nikdy, nikdy a nikdy nepovolí pozemní komunikaci na svém pozemku? Jednoduše: „Stěžovatelé namítají, že v daném místě nebude možné vést dopravní napojení, neboť se jedná o jejich soukromé pozemky a oni nepovolí průjezd přes své pozemky. Otázku dopravního napojení je však nutné řešit jako faktickou, a nikoli s ohledem na soukromoprávní poměry k pozemkům a stanovisko vlastníků…

Nelze totiž bez dalšího vyloučit, že v budoucnu se soukromoprávní poměry v území mohou změnit a vlastníku plochy ZM1.04 bude přes pozemky, které jsou nyní ve vlastnictví stěžovatelů, umožněn průjezd. S ohledem na uvedené by bylo nadbytečné a bez významu hodnocení argumentace stěžovatelů, že v daném území není veřejná účelová komunikace a že navrhované dopravní napojení nevyhovuje požadavkům pro průjezd požární techniky. Jedná se totiž o otázky, které jsou řešeny až ve fázi realizační, nikoli ve fázi koncepční. Z tohoto důvodu NSS neprováděl ani stěžovateli navržené důkazy…

Odpůrkyně tedy v územním plánu zvažovala také to, aby navržená koncepce vyhovovala i příslušným právním předpisům (počítala tedy s tím, že stávající komunikaci by bylo nutné upravit). V nyní projednávané věci je tedy daný záměr v rámci koncepční fáze (potenciálně) realizovatelný. Jinou otázkou ovšem je jeho řešení ve fázi realizační.“

Závěrem

Někdy zůstává nad soudci člověku rozum stát. Územní plánování by skutečně nemělo vytvářet potíže do budoucna, ale mělo by jim předcházet. To se v uvedeném případu patrně nestalo a je jenom zaděláno na další problémy.

 

Podle rozsudku NSS čj. 10 As 109/2022 – 67, ze dne 29. 2. 2024, dostupné na www.nssoud.cz

Více našich článků k problematice územního plánování zde.