Díky poslanecké kreativitě se do právního řádu dostal už kdejaký paskvil. Jedním z těch novějších je přechodné ustanovení zákona č. 183/2024 Sb., kterým se novelizuje zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu. Poslanec ODS Bartoš vpašoval do přechodných ustanovení tento text, který jeho (stavebními zákony zjevně nepolíbení) kolegové s klidem odmávli (i v Senátu). Poprat se v praxi s aplikací nové normy bude docela oříšek. O co jde?
Krajský soud v Praze zrušil část územního plánu další středočeské obce, která se rozhodla nově vymezit zastavitelnou plochu o přibližné výměře 4,98 ha s funkčním využitím smíšené obytné – venkovské (SV) ve 3. zóně Chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko. Už z tohoto stručného popisu je zřejmé, že se rozhodnutí soudu není co divit, neboť navrhovatel namítal řadu závažných pochybení jako je nedostatečné posouzení vlivu na životní prostředí a dopadů na CHKO nebo to, že se obec opírala o „prošlé“ dělení pozemku a o umístění inženýrských sítí a pozemních komunikací, neaktuální urbanistickou studii.
V jednom středočeském městě došlo ke změně územního plánu, kterou byly schváleny nové zastavitelné plochy pro bydlení. S tím nesouhlasila sousedka a snažila se proti nové výstavbě bránit u soudu. Na začátek je třeba uvést, že se zastupitelstvo onoho města pokusilo několikrát (neúspěšně) vymezit nové zastavitelné plochy už před nyní řešenou změnou. Tehdy ale soudy řekly, že při snahách změnit územní plán došlo skutečně k několika nezákonnostem, zejména k tomu, že byly rozšířeny zastavitelné plochy, aniž by na takovém kroku byl identifikován veřejný zájem převažující nad zájmem na ochraně nezastavěného území. Napotřetí už to město zvládlo a u soudu s vymezením nových zastavitelných ploch konečně obstálo.
V obci nedaleko Prahy se snažili, tak jako v řadě jiných samospráv, omezit příliš velkoryse vymezené zastavitelné plochy, neboť už jim jednoduše nestačila infrastruktura. Na pozemcích jedněch vlastníků obec vymezila plochy zeleně veřejného prostranství, čímž došlo k vyjmutí těchto pozemků ze zastavitelné plochy. To se majitelům logicky nelíbilo. Krajský soud v Praze jejich návrh na zrušení části územního plánu zamítl, ale NSS jeho rozsudek zrušil. Proč?
Nejvyšší správní soud řešil opravdu zajímavou věc – spor o to, jestli v územním plánu mají nebo nemají být zastavitelné plochy, který vzplanul mezi pořizovatelem a dotčeným orgánem ochrany přírody. V dané věci se pořizovatel územního plánu (obecní úřad) obrátil na krajský úřad s žádostí o řešení rozporů založených požadavkem pořizovatele na vytvoření zastavitelných ploch a stanoviskem orgánu ochrany přírody na vypuštění těchto ploch z návrhu.
Krajský soud v Praze rozhodoval o územním plánu jedné středočeské obce. Závěry, ke kterým dospěl, nebyly sice nijak převratné, přesto ale některé stojí za stručnou zmínku. Reaguje totiž na oblíbenou praxi investorů vyhrožovat obcím, které se snaží změnit územní plány a redukovat zastavitelné plochy nebo omezovat nežádoucí záměry, milionovými náhradami za nerealizované investice.
Nejvyšší správní soud řešil další případ z nekonečné série návrhů na zrušení územního plánu, jeho části nebo změny. Poněkud „komickým“ prvkem kasační stížnosti tentokrát byl vlastníky pozemků tvrzený zásah do práva na samosprávu. Krajský soud i NSS se postavili za obec.
Nejvyšší správní soud řešil další územní plán, tentokrát šlo o obec z jižních Čech. Ve sporu šlo o to, jestli samospráva mohla nebo nemohla změnit funkční využití ploch stabilizovaných určených pro bydlení na plochy pro rekreaci. Nebudeme vás napínat, tentokrát obec v právu nebyla a NSS jen potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích. Zdůrazňujeme ještě, že vlastník pozemků byl v procesu územního plánování aktivní, což mu umožnilo domoci se řádného soudního přezkumu. Krajský soud navíc zdůraznil, že v době vydání napadeného opatření obecné povahy již vlastník měl k dispozici (byť nepravomocné) rozhodnutí povolující realizaci záměru změny rekreačního domu na rodinný dům. Podle krajského soudu proto postup stěžovatelky představoval přímý zásah do legitimního očekávání a byl […]
Nejvyšší správní soud rozhodoval o změně územního plánu a řešil otázku, do jaké míry může obec v územním plánu nastavit požadavky na parametry pozemní komunikace podle § 22 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (Vyhláška).
Krajský soud v Praze řešil, zda byla závazná stanoviska orgánů ochrany zemědělského půdního fondu, která byla podkladem pro rozhodování stavebního úřadu, vydána v souladu s požadavkem na kontinuitu rozhodování. V posuzovaném případu šlo o výstavbu logistického parku v Hostivicích.