Zamezení podnikání: pomoc s náhradami škod

Na rozdíl od naší ministryně Schillerové nebo předsedy České advokátní komory se domníváme, že si podnikatelé zaslouží, aby se k nim stát choval slušně. V situaci, kdy mnohým zcela zamezil v podnikání a mnoha jiným v důsledku nepředvídatelných kroků státu výrazně poklesly příjmy, je třeba, aby stát přijal za svoje kroky odpovědnost. Zatím se podnikatelé nedočkali čestného jednání ze strany vlády. Proto se domníváme, že je plně oprávněné, aby žádali náhrady.

Chtějí se podnikatelé soudit se státem? Těžko.

Lze si jen s maximálními obtížemi představit, že mají podnikatelé neodolatelnou chuť pustit se do sporů se státem o náhradu škod. Jednak vědí, že dokazování bude mimořádně náročné, jednak vědí, že se stát bude tvrdě bránit, jednak vědí, že to bude na řadu let a do té doby stejně buď jejich byznys padne, nebo se nějak zmátoří. A jednak se jim třeba ani nechce.

Jak se počítá pětiletá lhůta podle § 102 odst. 3 SZ, po jejímž uplynutí vlastník nemá právo na náhradu za změnu v území?

V praxi se setkáváme s problémy ohledně toho, jak vyložit plynutí lhůty podle § 102 odst. 3 stavebního zákona. Jsem přesvědčen, že je v tomto případě nutno respektovat ústavněprávní zásadu in dubio pro libertate a upřednostnit výklad, který méně zasahuje do vlastnického práva vlastníka předmětného pozemku. Je totiž vždy na obci, zda se rozhodne v rámci nového územního plánu určitý pozemek určit k zastavění, či nikoli. Náhrady podle § 102 stavebního zákona Právní úprava obsažená v § 102 odst. 2 stavebního zákona říká: „Vlastníkovi pozemku, kterému vznikla prokazatelná majetková újma v důsledku zrušení určení pozemku k zastavění na základě změny územního plánu nebo vydáním nového územního plánu, náleží náhrada vynaložených nákladů na přípravu výstavby v […]

Mohou obce změnit územní plán tak, že ze zastavitelných pozemků udělají nezastavitelné?

Pořízení územního plánu je výkonem samostatné působnosti obce. Je tedy na rozhodnutí zastupitelstva obce, aby z množství v úvahu připadajících způsobů využití území, které odpovídají zákonným kritériím, vybralo určité řešení. Do tohoto výběru, pokud nevybočí ze zákonného rámce, není oprávněn nikdo jakkoli zasahovat. V rozsudku ze dne 28. 3. 2008, č. j. 2 Ao 1/2008-51, Nejvyššího správního soudu (NSS) se uvádí, že „z žádné zákonné normy či normy práva ústavního nelze dovodit existenci subjektivního práva vlastníka nemovitosti, aby v rámci územně plánovací dokumentace byla tato nemovitost zahrnuta do určitého konkrétního způsobu využití….“.