Jak se počítá pětiletá lhůta podle § 102 odst. 3 SZ, po jejímž uplynutí vlastník nemá právo na náhradu za změnu v území?

V praxi se setkáváme s problémy ohledně toho, jak vyložit plynutí lhůty podle § 102 odst. 3 stavebního zákona. Jsem přesvědčen, že je v tomto případě nutno respektovat ústavněprávní zásadu in dubio pro libertate a upřednostnit výklad, který méně zasahuje do vlastnického práva vlastníka předmětného pozemku. Je totiž vždy na obci, zda se rozhodne v rámci nového územního plánu určitý pozemek určit k zastavění, či nikoli. Náhrady podle § 102 stavebního zákona Právní úprava obsažená v § 102 odst. 2 stavebního zákona říká: „Vlastníkovi pozemku, kterému vznikla prokazatelná majetková újma v důsledku zrušení určení pozemku k zastavění na základě změny územního plánu nebo vydáním nového územního plánu, náleží náhrada vynaložených nákladů na přípravu výstavby v […]

Mohou obce změnit územní plán tak, že ze zastavitelných pozemků udělají nezastavitelné?

Pořízení územního plánu je výkonem samostatné působnosti obce. Je tedy na rozhodnutí zastupitelstva obce, aby z množství v úvahu připadajících způsobů využití území, které odpovídají zákonným kritériím, vybralo určité řešení. Do tohoto výběru, pokud nevybočí ze zákonného rámce, není oprávněn nikdo jakkoli zasahovat. V rozsudku ze dne 28. 3. 2008, č. j. 2 Ao 1/2008-51, Nejvyššího správního soudu (NSS) se uvádí, že „z žádné zákonné normy či normy práva ústavního nelze dovodit existenci subjektivního práva vlastníka nemovitosti, aby v rámci územně plánovací dokumentace byla tato nemovitost zahrnuta do určitého konkrétního způsobu využití….“.