Nejvyšší správní soud rozhodoval o návrhu nespokojených vlastníků, kteří měli pocit, že územní plán jejich obce zklamal jejich legitimní očekávání. V rozsudku není příliš nových názorů, jeden je však neotřelý.
V jedné obci měnili územní plán, přičemž došlo na novou regulaci pozemků dříve určených, stručně řečeno, k podnikatelské činnosti (výstavbě technologického parku) – do budoucna měly být zčásti nezastavitelné kvůli ochranné zeleni, zčásti jim byly přisouzeny podrobnější podmínky využití. S tím samozřejmě vlastník nesouhlasil a rozhodl se jít k soudu, kde však prohrál. Proč?
Nejvyšší správní soud rozhodoval o dalším územním plánu, zajímavostí tentokrát bylo, že developer už měl vydáno územní rozhodnutí, než ale stihlo nabýt právní moci, bylo v odvolacím řízení zrušeno právě kvůli tomu, že nový územní plán, se kterým byl jeho záměr v rozporu, stihnul nabýt účinnosti. Developer si stěžoval i na to, že obec s výstavbou nejdříve souhlasila, ale pak začala couvat a do územního plánu účelově vložila podmínku vydání regulačního plánu a požadavek na rozšíření kapacity vodovodu. V území navíc stála historická sýpka, na kterou se vztahovaly přísné podmínky památkové ochrany. NSS dal za pravdu krajskému soudu a kasační stížnost developera zamítl.
Nejvyšší správní soud rozhodoval o další stavební uzávěře, tentokrát obec svoje řešení obhájila. Pojďme se podívat, proč tomu tak bylo.
Krajský soud v Praze řešil, zda byla závazná stanoviska orgánů ochrany zemědělského půdního fondu, která byla podkladem pro rozhodování stavebního úřadu, vydána v souladu s požadavkem na kontinuitu rozhodování. V posuzovaném případu šlo o výstavbu logistického parku v Hostivicích.
Dnes kromě NSS o územním plánu rozhodoval také Krajský soud v Praze. Jedna středočeská obec totiž změnila vlastníkovi dosud zastavitelné pozemky na nezastavitelné, což se mu pochopitelně vůbec nelíbilo. Původní územní plán ve znění změny č. 1 přiřazoval pozemkům využití pro drobnou výrobu, skladování a podnikatelskou činnost.
Otázka: Jak se posuzuje ochrana práv nabytých v dobré víře u veřejnoprávní smlouvy?
O legitimním očekávání příjemce dotace jsme už psali. V prosinci roku 2022 se otázkou legitimního očekávání ohledně obdržení dotace zabýval netradičně Nejvyšší soud. Věc se k němu dostala z toho důvodu, že žalobkyně u soudů uplatnila odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/98 Sb.
V březnu roku 2023 rozhodoval Krajský soud v Praze o územním plánu jedné středočeské obce. Rozsudek je poměrně rozsáhlý, je v něm ale několik zajímavých pasáží, které si dovolíme ocitovat.
Někdy se stává, že příjemce dotace obdrží od poskytovatele určité ujištění, že určitý postup je v daném případě v pořádku. Pak ovšem přijde kontrola a příjemci je dané jednání vytýkáno jako pochybení, následně je uložen odvod za porušení rozpočtové kázně. Jak se soudy dívají na otázku legitimních očekávání příjemce?