V rozsudku z konce února 2025 se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda za škodu a jinou újmu ve smyslu § 23 odst. 4 zákona o vyvlastnění lze považovat náklady, které vyvlastňovaný v reakci na podání žádosti o vyvlastnění vynaložil na právní zastoupení a na znalecký posudek.
Skutkově se jednalo o situaci, kdy v roce 2021 bylo na základě žádosti Ředitelství silnic a dálnic ČR zahájeno vyvlastňovací řízení. Jeho účastníky byli žalobce jakožto vyvlastňovaný ŘSD jako vyvlastnitel. Na základě zpětvzetí žádosti ze strany ŘSD úřad vyvlastňovací řízení usnesením zastavil. Žalobce namítal, že v souvislosti s vyvlastňovacím řízením vynaložil za právní služby a znalecký posudek celkem 90 810,50 Kč. Obecné soudy ale jeho nárok odmítly.
Vyvlastnitel by měl být odpovědný za zbytečné zahájení či liknavé vedení vyvlastňovacího řízení
Nejvyšší soud poukázal na to, že „nelze odhlédnout od smyslu a účelu zakotvení náhrady škody do zákona o vyvlastnění a vůbec od celkové systematiky uvedeného zákona. Zákonodárce založil právo na náhradu škody či jiné újmy v 23 odst. 4 zákona o vyvlastnění pro případ zastavení řízení pro zpětvzetí žádosti vyvlastnitelem, v § 24 odst. 1 zákona o vyvlastnění při zamítnutí žádosti pro nesplnění podmínek pro vyvlastnění, a konečně v § 27 zákona o vyvlastnění tehdy, bylo-li vyvlastnění zrušeno proto, že vyvlastnitel nezaplatil náhradu za vyvlastnění ve lhůtě, nezahájil uskutečňování účelu vyvlastnění ve lhůtě nebo pozbylo-li platnosti příslušené veřejnoprávní povolení záměru podle stavebního zákona.
Je tedy zřejmé, že stanovením povinnosti náhrady škody pro tyto případy sledoval zákonodárce určitý postih vyvlastnitele za jeho liknavost či nedbalost při postupu ve vyvlastňovacím řízení. V případě třetí skutkové podstaty náhrady podle § 27 zákona o vyvlastnění připadá v úvahu širší paleta možné škody, například může v období mezi vyvlastněním a jeho zrušením ujít vyvlastňovanému zisk nebo může být v tomto období vyvlastňovaná věc znehodnocena.
Naproti tomu jde-li o zastavení vyvlastňovacího řízení nebo zamítnutí žádosti, časový prostor pro vznik škody tak široký není. Od doručení uvědomění o zahájení vyvlastňovacího řízení sice nemůže vyvlastňovaný nakládat s pozemkem nebo stavbou, avšak za tato omezení mu náleží náhrada podle § 19 odst. 4 zákona o vyvlastnění. Pokud by tak pod škodu nebo jinou újmu nebylo možné podřadit náklady na právní služby a na znalecký posudek, byly by skutkové podstaty náhrady škody v případě zastavení řízení pro zpětvzetí žádosti nebo v případě jejího zamítnutí značně vyprázdněné.“
Škodou jsou i náklady vynaložené na právní služby nebo na vypracování posudku
Nejvyšší soud zde uvedl: „S ohledem na smysl a účel náhrady škody podle zákona o vyvlastnění je tedy zřejmé, že škodou nebo jinou újmou ve smyslu § 23 odst. 4 zákona o vyvlastnění jsou i náklady vynaložené na právní služby a na vypracování znaleckého posudku pro účely zahájeného vyvlastňovacího řízení, které vyvlastňovaný vynaložil v souvislosti s podáním žádosti, ledaže by je byl vynaložil i jinak.“
Jedná se o speciální skutkovou podstatu odpovědnosti vyvlastnitele
NS dodal: „Citované ustanovení představuje speciální skutkovou podstatu odpovědnosti vyvlastnitele, podle které je odpovědný za veškerou škodu nebo jinou újmu, která vyvlastňovanému vznikla v souvislosti s podáním žádosti o vyvlastnění, a to včetně nákladů vynaložených na právní poradenství a na znalecký posudek. Ostatně pokud by vyvlastňovací řízení skončilo vyvlastněním a vyvlastnitel by byl se svou žádostí úspěšný, měl by vyvlastňovaný nárok na úhradu nákladů spojených s vyhotovením znaleckého posudku (§ 20 odst. 4 zákona o vyvlastnění).
Tím spíše by mu proto nárok měl vzniknout, pokud vyvlastnitel vzal svou žádost zpět, k vyvlastnění nedošlo a vyvlastňovaný tyto náklady vynaložil zbytečně. Jestliže by nebylo možné podřadit náklady na právní služby a na posudek o ceně pod škodu podle § 23 odst. 4 zákona o vyvlastnění a byly by pokládány za náklady vyvlastňovacího řízení, nastala by při zastavení řízení pro zpětvzetí nežádoucí situace, že by vyvlastňovaným marně vynaložené finanční prostředky nebyly vyvlastňovanému nahrazeny, neboť podle § 79 odst. 3 správního řádu každý účastník nese náklady ze svého a zákon o vyvlastnění neobsahuje speciální ustanovení o náhradě nákladů řízení (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2017, č. j. 7 As 335/2016-52, není takovým ustanovením § 23 odst. 4 zákona o vyvlastnění).“
Podle rozsudku Nejvyšší soudu ze dne 25. 2. 2025 č.j. 25 Cdo 765/2024-136.
Více našich článků k náhradám za omezení vlastnického práva zde.