Krajský soud v Praze rozhodoval o územním plánu jedné středočeské obce. Závěry, ke kterým dospěl, nebyly sice nijak převratné, přesto ale některé stojí za stručnou zmínku. Reaguje totiž na oblíbenou praxi investorů vyhrožovat obcím, které se snaží změnit územní plány a redukovat zastavitelné plochy nebo omezovat nežádoucí záměry, milionovými náhradami za nerealizované investice.
Limitem využití území jsou územní rozhodnutí či stavební povolení
Konkrétně soud konkrétně řekl: „Je třeba připomenout, že ze samotné existence dřívějšího územního plánu nelze dovozovat legitimní očekávání, že podmínky užívání předmětného pozemku zůstanou do budoucna nezměněny. Tím by byla popřena sama podstata územního plánování… Podle ustálené judikatury NSS jsou limity využití území ve smyslu § 26 odst. 1 stavebního zákona vydaná územní rozhodnutí a stavební povolení, platnost těchto rozhodnutí nemůže narušena být jejich nezařazením do územního plánu, a obec tak prostřednictvím vydání územního plán nemůže „odstranit“ účinky již dříve vydaného územního rozhodnutí či stavebního povolení…
V nyní posuzované věci však nebylo takové rozhodnutí k umístění či provedení stavby cukrářské výrobny, prodejny či skladovací haly vydáno. Navrhovateli bylo přibližně měsíc před účinností napadeného územního plánu vydáno pouze závazné souhlasné stanovisko orgánu ochrany přírody jako jeden z potřebných podkladů, nikoliv samotné územní rozhodnutí. Ani dřívější rozhodnutí o změně využití území z roku 2019, na které navrhovatel odkazuje, z tohoto hlediska nic nemění a v žádném ohledu negarantovalo navrhovateli realizaci jím plánovaného záměru, který není v rozhodnutí ani zmíněn.“
Navrhovatel podal pouze připomínky, nikoliv námitky
„Totéž platí pro územní souhlas vydaný v roce 2020 za účelem realizace vodovodního a kanalizačního napojení pozemku, ale nikoliv předmětného záměru. Souhlas s kanalizační přípojkou, která není napojena na konkrétní stavbu, neurčuje povahu území, jako by tomu bylo například u rozhodnutí o umístění stavby, a není proto ani limitem využití území ve smyslu § 26 odst. 1 stavebního zákona, který by bránil přijetí napadené podoby územního plánu.
Platnost vydaného územního souhlasu k přípojkám tak sice nelze derogovat územním plánem, stejně tak z ní ale nelze dovozovat nárok na zařazení pozemku do zastavitelné plochy, resp. stanovení regulace odpovídající plánům navrhovatele… Navíc navrhovatel, jak uvádí, zakoupil pozemek v roce 2018, čili v době, kdy již probíhaly práce na přijetí nového územního plánu – o jeho pořízení rozhodlo zastupitelstvo odpůrkyně v lednu 2017. Tím spíše navrhovatel měl a mohl počítat s tím, že v brzké době může dojít k úpravě podmínek využití předmětného pozemku.
I když tedy navrhovatel již učinil určité kroky, včetně finančních investic, směřující k realizaci jím tvrzeného záměru, činil tak přinejmenším zčásti již s vědomím, že obec má s navrhovatelovým pozemkem jiné plány. Nadto navrhovatel nepodal proti návrhu územního plánu námitky a v podaných připomínkách v tomto ohledu nijak konkrétně nezpochybnil proporcionalitu přijatého řešení.“
Rozsudek Krajského soudu v Praze, čj. 51 A 63/2023- 37, ze dne 8. 11. 2023
Více našich článků k problematice územního plánování zde.