Krajský soud v Brně dostal možnost vyjádřit se k podmínce územní studie a etapizace (stanovení procenta zastavění jiných zastavitelných ploch) v územním plánu.
Potěšil nás rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3, který našemu klientovi přiznal nárok na smluvní pokutu převyšující 1,8 mil. Kč za prodlení investora se zbudováním dopravní a technické infrastruktury. Jednalo se o záměr výstavby bytových a rodinných domů nedaleko Prahy.
Nejvyšší správní soud řešil další územní plán, ve kterém byly vymezeny plochy výroby a skladování a byla pro ně současně stanovena etapizace spočívající v tom, že výstavba na některých pozemcích byla podmíněna využitím 60 % rozsahu jiných ploch pro výrobu. Společnost vlastnící etapizované parcely s územním plánem nesouhlasila, ale její kasační stížnost nebyla úspěšná.
Nejvyšší správní soud se v rámci tzv. incidenčního přezkumu vyjadřoval k jednomu územnímu plánu, který si jako podmínku výstavby dal napojení se na kanalizaci. Pán, který chtěl na pozemku stavět, se svou kasační stížností proti popsané regulaci neuspěl.
Územní plány mnoha obcí trpí jednou nepříjemnou bolístkou – mnohdy nesmyslným nadužíváním institutu územní studie, jejichž pořízení podmiňuje výstavbu v jednotlivých zastavitelných plochách. V některých případech se proto stává, že územní studie se nezpracuje včas a někdy se dokonce obce pokouší podmínku obsaženou v územním plánu jeho změnou prodlužovat.
Když obce uvažují o regulaci zastavitelných ploch v územním plánu, častokrát sáhnou po územní studii. Dnes mají možnost navíc podmínit výstavbu uzavřením veřejnoprávní plánovací smlouvy. Lze oba tyto instituty kombinovat? Pokud ano, jak?
Mnoho obcí se bojí měnit územní plány tak, že by došlo ke zrušení nebo významnému omezení zastavitelnosti pozemků, i když by to v řadě situací bylo zapotřebí. Můžeme samozřejmě říct, že je chybou obce, že vymezila příliš mnoho zastavitelných ploch, ke kterým třeba chybí veřejná infrastruktura, a že si měla všechno dobře promyslet včas a že vlastnické právo má přednost před jinými zájmy. V některých případech se ale zastupitelé snaží napravit dávné chyby svých předchůdců z dob, kde se zase tolik nepřemýšlelo nad regulací výstavby anebo nad ochranou životního prostředí a nebylo třeba řešit dopady změny klimatu jako je sucho a nedostatek vody. Jsou zkrátka situace, kdy se musí k redukci zastavitelných ploch přistoupit.
Nejvyšší správní soud se zabýval jedním mírně zmateným případem, který není třeba sáhodlouze popisovat. Z celého rozsudku je zajímavá v podstatě jen jedna věta. Ta by mohla posloužit řadě obcí, po nichž občané žádají budování pozemních komunikací k jejich domům.
Krajský soud v Praze dal obcím docela zajímavý návod, jak správně odůvodnit etapizaci v územním plánu a hlavně jak rozlišit mezi pozemky, které do pozdější etapy zařazeny jsou a které ne. Ve zkratce soudu stačilo, že obec na požadavek přeřazení pozemku do 1. etapy sdělila, že by tím došlo k narušení urbanistické koncepce a ochrany ZPF, že taková změna jen u jednoho pozemku v ploše Z14 by byla nelogická a konečně že etapizace chrání území obce před živelným zastavěním a zajišťuje čas pro přípravu odpovídající veřejné infrastruktury.
Obce často v územních plánech nastavují nejrůznější podmínky pro výstavbu. Jednou z těch typických je požadavek na vybudování kanalizačního řadu pro jednotlivé lokality ještě před tím, než se v nich budou moci realizovat rodinné domy. Pro vlastníky je tato podmíněnost výstavby nepříjemná, protože neví, kdy dojde k jejímu splnění. Nejvyšší správní soud řekl, že to nevadí.