Územní plány či stavební uzávěry se vydávají formou opatření obecné povahy, tudíž se vše zveřejňuje jen na úřední desce. S tím samozřejmě velice úzce souvisí běhy lhůt pro uplatňování připomínek a také pro nabytí účinnosti samotného opatření obecné povahy.
V jedné obci se chystala vlastnice pozemků stavět 37 rodinných domů a související občanskou vybavenost. Během přípravy projektu obec zveřejnila návrh územního plánu, dle něhož byly dotčené pozemky změněny na nestavební a u dalších došlo ke změně funkčního využití na bydlení příměstské, což znemožnilo provedení zástavby v míře pro stavební záměr navrhovatelky nezbytné (byl zakotven požadavek na 60% nezastavěnost plochy stavebního pozemku). To se samozřejmě investorce ani trochu nelíbilo.
Tentokrát se u soudu ocitla obec Hýskov a dá se říct, že obstála (i když malou část územního plánu soud přece jen zrušil). Šlo o výrobní areál bývalé Prefy, jehož využití se samospráva rozhodla změnit. Majitel pozemků, který na nich navíc provozoval podnikatelskou činnost, se změnou nesouhlasil, ale nebylo mu to nic platné – územní plán byl dobře odůvodněný.
Jedna obec ve Středočeském kraji vydala nový územní plán a jak se dalo očekávat, u Krajského soudu v Praze přistála „žaloba“ nespokojeného vlastníka, kterému byla na pozemku vymezena plocha přírodní pobytové, protože přes nemovitost vedl biokoridor. Vlastník se divil, proč byl do plochy zařazen celý Pozemek, když biokoridor vedl jen přes část, a navíc mělo podle něj být vymezení biokoridoru nelogické, protože pozemek je součástí centrálního urbanizovaného území obce a jeho zařazením do plochy PB se nerespektuje existence stávajícího areálu zahradnictví na Pozemku a do budoucna také možnost výstavby rodinného domu.
Nejvyšší správní soud se dnes vyjadřoval k otázce, zda lze návrh na tzv. abstraktní přezkum opatření obecné povahy (územního plánu) spojit s návrhem na tzv. incidenční přezkum jiného opatření obecné povahy (zásad územního rozvoje). Nebylo to ale poprvé, kdy něco takového řešil. Jak shrnul svoji dosavadní judikaturu?
Nejvyšší správní soud měl na stole další ze středočeských územních plánů. Řešil tvrzený zásah do vlastnického práva stanovením následující podmínky pro zastavitelné plochy: „realizace zástavby v ploše Z62 je podmíněná vyhovujícím dopravním napojením (v souladu s DÚR prostřednictvím napojení z jihozápadního směru), tj. předchozí realizací dvoupruhové obousměrné komunikace, vyhovující příslušné ČSN, propojující danou lokalitu s křižovatkou ulice U Nádraží s obslužnou komunikací jihovýchodním směrem, resp. lomením ulice U Nádraží kolem pozemku parc. č. 2324/3 k.ú. Mníšek pod Brdy; další podmínkou je zkapacitnění stávajícího úseku ulice U Nádraží až k silnici II/116 a její uvedení do normového stavu dle příslušné ČSN“.
Krajský soud v Praze rozhodoval o dalším územním plánu. Tentokrát obec soudní při ustála. Vlastnice nesouhlasila se zahrnutím svého pozemku do plochy pro sport a veřejná prostranství, které má být přístupné 24 hodin denně. Podle jejího názoru obec svoje záměry neodůvodnila, soud ale dospěl k jinému závěru. Proč, to si řekneme v našem dalším článku ze série týkající se judikatury správních soudů v oblasti územního plánování.
Nejvyšší správní soud opět zopakoval svoji judikaturu, když rozhodoval o kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu v Plzni o územním plánu města na soutoku čtyř řek. Tamnímu společenství vlastníků se nelíbilo, že pro jejich panelák územní plán požadoval „chránit střešní krajinu souborů staveb vytvářejících jeden kompoziční celek, tj. na příklad chránit typickou střešní krajinu modernistických sídlišť sestávající z rovných střech“. Soud ani NSS jejich požadavkům nevyhověli, protože dotčení byli v procesu územního plánování pasivní.
V poslední době jsme se dostali k několik zajímavým případům souvisejícím s územním plánem. Včera nám soud doručil rozsudek, ve kterém potvrdil, že se nám podařilo zájmy jednoho z klientů – středočeské obce – obhájit. Případ měl několik zajímavých aspektů, o které se rádi podělíme. Navrhovatelé, kteří s novou podobu územního plánu nesouhlasili, vlastnili v obci pastvinu pro koně. Na její části obec vymezila skrze územní plán pás, který měl sloužit k zasakování. Na pásu bylo možno dál chovat dobytek, vlastníci nemuseli nic dělat. Vedle toho se navrhovatelům nelíbilo, že na jiné části pozemku nemohli stavět.
Nejvyšší správní soud se věnoval zajímavé otázce: možnosti upřesnit petit návrhu na zrušení opatření obecné povahy (změny územního plánu).