Krajský soud v Praze rozhodoval o dalším územním plánu. Tentokrát obec soudní při ustála. Vlastnice nesouhlasila se zahrnutím svého pozemku do plochy pro sport a veřejná prostranství, které má být přístupné 24 hodin denně. Podle jejího názoru obec svoje záměry neodůvodnila, soud ale dospěl k jinému závěru. Proč, to si řekneme v našem dalším článku ze série týkající se judikatury správních soudů v oblasti územního plánování.

Umístění zeleně na pozemky vlastníka

V obci R. měly být již před několika lety vybudovány bytové domy. Podle povolujících rozhodnutí měla být na pozemcích okolo nich umístěna zeleň – park, který měl být veřejně přístupný, otevřený celoročně a oplocený. Přístup do parku měl být zabezpečen uzavíratelnými brankami.

Vlastnic uzavřela s obcí smlouvu o spolupráci mj. ohledně užívání a správy parku. Podle vlastnice pak obec porušila smlouvu a také jednala v rozporu s rozhodnutími povolujícími výstavbu domu a realizaci parku, když na části pozemků vymezila veřejné prostranství jako plochu umožňující prostupnost bez omezení, tj. 24 hodin denně. Územní rozhodnutí i stavební povolení jsou podle názoru vlastnice limitem využití území a jejich platnost nemůže být narušena tím, že se vypustí z územního plánu.

Obecně k podání námitky a jejími (ne)vypořádání

Z rozsudku vyplývá mj. následující: „… navrhovatelka brojí proti nevypořádání její námitky proti návrhu územního plánu. Z obsahu dokumentace zachycující proces pořizování územního plánu vyplývá, že navrhovatelka své námitky uplatnila až po opakovaném veřejném projednání. Soud se proto musel zabývat tím, zdali byl odpůrce povinen takto uplatněné námitky věcně vypořádat…

Podle § 52 odst. 3 stavebního zákona platí, že dotčené osoby mohou podat námitky do 7 dnů ode dne veřejného projednání. K později uplatněným námitkám se nepřihlíží. Pokud na základě veřejného projednání dojde k podstatné úpravě návrhu územního plánu, projedná se dle § 53 odst. 2 stavebního zákona upravený návrh v rozsahu těchto úprav na opakovaném veřejném projednání… námitky proti upravenému návrhu územního plánu, který je projednáván podle § 53 odst. 2 stavebního zákona pouze v rozsahu provedených podstatných úprav, mohou podávat pouze ti vlastníci, jejichž pozemky byly podstatnou úpravou územního plánu dotčeny… Z jednotlivých verzí návrhu územního plánu pro veřejné projednání a opakované veřejné projednání je zjevné, že regulace dotčeného pozemku nebyla jakkoliv měněna. Navrhovatelkou uplatněné námitky by tak byly včasné jedině tehdy, pokud by je uplatnila v zákonem stanovené lhůtě již po prvním veřejném projednání… Navrhovatelka se proto nemůže dovolávat věcného vypořádání opožděných námitek.“

Konkrétně k vymezení veřejného prostranství

Protože námitky nebyly podány, mohlo být odůvodnění územního plánu stručnější: „Nepodání námitek zákonem předvídaným způsobem má zásadní vliv na rozsah odůvodnění přijatého řešení u jednotlivých pozemků… Navrhovatel, který nepodal námitky, zpravidla nemá nárok na to, aby se odpůrce v odůvodnění územního plánu vypořádal se změnou funkčního využití konkrétně jeho pozemků… Napadený územní plán vymezil v jižní části dotčeného pozemku plochu ZV – veřejná prostranství – veřejná zeleň. Z grafické části plyne, že se jedná o plochu stabilizovanou, tj. nikoli o plochu změn.

Odpůrce tedy vycházel z toho, že se na dotčeném pozemku veřejné prostranství s veřejnou zelení již nachází… Územní plán by tak měl toliko reflektovat stávající stav území [viz § 2 odst. 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti]. Uvedené lze vyvodit ze stran 128 a 129 odůvodnění územního plánu, z nichž se podává, že součástí systému veřejných prostranství na území města je mimo jiné Hořelické náměstí jako centrum novodobé rezidenční čtvrti v jižní části města.“

Co už dříve judikoval NSS

Krajský soud připomněl, že „shodnou skutkovou situací (vymezením stabilizované plochy veřejného prostranství na pozemku vlastníka, který nepodal včasné námitky) se zabýval i NSS v rozsudku ze dne 25. 9. 2020, č. j. 6 As 151/2019-53, č. 4090/2020 Sb. NSS. Podle NSS v těchto případech postačí, „že pořizovatel (resp. obec) vyšel při zachycení neměněného současného stavu (stabilizovaných ploch) z územně analytických podkladů, jež měl k dispozici, a z dalších závazných podkladů. Nedostal-li se s nimi do rozporu, nemusí mapové zachycení stabilizovaných ploch v textové části územního plánu nijak zvlášť zdůvodňovat, neboť úkolem odůvodnění územního plánu je především vysvětlit a obhájit navržené změny v území.

Obhajobu svých skutkových závěrů, prostřednictvím níž vyvrací důvodnost výhrad navrhovatele, jež v procesu přípravy územního plánu nezazněly, může samozřejmě odpůrce formulovat až v řízení před soudem, typicky ve vyjádření k podanému návrhu na zrušení územního plánu. Tím spíše pak pořizovatel, resp. odpůrce v rámci přípravy územního plánu nemusí provádět dokazování, jestliže žádné námitky proti tomu, jak vymezil stabilizované plochy, neobdrží, a nemá tak v tomto směru pochybnosti o skutkovém stavu. Soudní přezkum územního plánu se v takovém případě k žalobní námitce omezí na kontrolu toho, zda se pořizovatel územního plánu neodchýlil od územně analytických podkladů, případně dalších závazných podkladů, které měl při přípravě územního plánu k dispozici, a zda určení stabilizovaných ploch v územním plánu není ve zcela zjevném a příkrém rozporu s realitou (tedy se skutkovým stavem). K tomu musí ovšem snést důkazy navrhovatel, chce-li závěr o stávajícím užívání sporného pozemku před soudem vyvrátit. Důkazní břemeno tak leží na navrhovateli, jenž zůstal v procesu přijímání územního plánu pasivní.“

Podle krajského soudu bylo odůvodnění dostatečné

Krajský soud proto uzavřel, že „v návaznosti na shora uvedené má soud za to, že odpůrce nijak nepochybil, pokud v odůvodnění územního plánu konkrétně nerozvedl, proč vymezil na dotčeném pozemku stabilizovanou plochu ZV. Nepodala-li navrhovatelka včasné námitky, nebylo povinností odpůrce, aby se v odůvodnění zabýval výslovně jejími pozemky, resp. aby zdůvodňoval, proč považuje část dotčeného pozemku za veřejné prostranství, a to včetně odůvodnění jednotlivých znaků veřejného prostranství.

Je pravdou, že předchozí územně plánovací dokumentace nevymezovala na dotčeném pozemku žádnou plochu veřejného prostranství a veřejné zeleně. Nicméně vzhledem k tomu, že odpůrce přijal zcela nový územní plán, navrhovatelka mohla a měla počítat s tím, že odpůrce opětovně posoudí poměry v území a bude se snažit zachytit v napadeném územním plánu změny v území, které od přijetí předchozího územního plánu nastaly a které se stabilizovaly. Bez řádně podaných námitek nemohl odpůrce předvídat, že se navrhovatelka s přijatou regulací neztotožňuje.“

Územní rozhodnutí jako limit územního plánu

Krajský soud se vyjádřil i k tomu, kdy jsou územní rozhodnutí limitem územního plánu: „Soud souhlasí s navrhovatelkou potud, že pravomocná územní rozhodnutí, případně i stavební povolení, představují limit využití území ve smyslu § 26 odst. 1 stavebního zákona… Vydaná územně plánovací dokumentace by je proto měla zohledňovat. Z judikatury NSS dále vyplývá, že je přinejmenším vhodné, aby v nově pořizovaném územním plánu byla na pozemku vymezena plocha odpovídající obsahu územního rozhodnutí…

Na rozdíl od navrhovatelky má ale soud za to, že územní plán v případě dotčeného pozemku plně respektuje jak stavebním úřadem vydaná rozhodnutí, tak i účastníky řízení předložené smlouvy… Soud dospěl k závěru, že všechny výše uvedené podmínky pro vznik veřejného prostranství na dotčeném pozemku jsou dány… Navrhovatelka však tvrdí, že vymezení plochy veřejného prostranství v územním plánu je v rozporu s výše zmíněnými podklady, jelikož územní plán ukládá časově neomezenou přístupnost dotčeného pozemku.

K tomu soud nejprve uvádí, že navrhovatelka se mýlí, domnívá-li se, že dotčený pozemek se stal veřejným prostranstvím až vymezením plochy ZV na něm územním plánem. Jsou-li splněny podmínky, veřejné prostranství vzniká ex lege, a to zcela nezávisle na regulaci funkčního využití pozemku v územním plánu. Územně plánovací dokumentace by naopak měla respektovat faktický stav v území, tedy i faktické využití pozemku jako veřejného prostranství.“

Posouzení ochrany vlastnického práva

Soud ale nerezignoval ani na ochranu vlastnického práva: „Nelze odhlédnout ani od zájmu vlastníka pozemku, resp. dětského hřiště na ochraně majetku a veřejného pořádku v prostoru dětského hřiště. Za tím účelem je dle soudu legitimní přijmout taková opatření, která vedou ke snížení rizika poškození majetku, ale současně nevylučují obvyklé (obecné) užívání daného prostoru. Dětské hřiště, které zpravidla není veřejností užíváno za jeho obvyklým účelem v noci, je přitom racionální chránit před aktivitami, které by jej mohly poškozovat a znečišťovat a ke kterým by docházelo především v nočních hodinách. Nezbytně nutné omezení návštěvní doby a zřízení oplocení takovými opatřeními jistě jsou.

Zájem na ochraně majetku a veřejného pořádku tak ospravedlní dočasné uzavření hřiště, které ale, jak soud vyložil, nebrání obecnému užívání daného prostoru za jeho obvyklým účelem. Ostatně zákon o obcích umožňuje obcím v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou stanovit povinnosti například k zajištění udržování čistoty veřejných prostranství, či může obec stanovit, že některé činnosti narušující veřejný pořádek, dobré mravy, bezpečnost, zdraví či majetek jsou na veřejných prostranstvích zakázány (viz § 10 zákona o obcích).

Zákon o obcích tedy přímo předpokládá, že lze užívání veřejných prostranství určitým způsobem omezit za některým z uvedených účelů. Soud proto nevidí důvod, proč by mělo omezení návštěvní doby za obdobným účelem, které neznemožňuje obvyklé užívání daného veřejného prostranství, vyloučit samu existenci veřejného prostranství.“

Podle rozsudku KS Praha čj. č. j. 51 A 54/2023- 53 ze dne 25. 9. 2023

Více našich článků k problematice územního plánování najdete zde.