Nejvyšší správní soud se zabýval další zajímavou otázkou. Konkrétně tentokrát řešil závazné stanovisko orgánu územního plánování, které posuzovalo soulad záměru s regulativy územního plánu (koeficient zastavěnosti, koeficient zeleně a výškové omezení budovy). Odpovědět soudci museli na to, zda má být tento soulad posuzován samostatně ve vztahu k stavbě uvedeného bytového domu, nebo ve vztahu k celému původnímu stavebnímu záměru. Předmětem posouzení byla i tvrzená dobrá víra žadatele, která se měla odvíjet od dřívějšího rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením.
Nejvyšší správní soud rozhodoval v další kauze týkající se aplikace územního plánu. Jeden vlastník si stěžoval, že nesměl stavět, i když dostal územně plánovací informaci, ze které vydedukoval, že by stavět mohl.
Nejvyšší správní soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ohledně toho, zda může nebo nemůže být parkoviště veřejně přístupnou účelovou komunikací. Oba soudy si myslí, že ano (přesto ale NSS rozsudek MS zrušil). Z jakých důvodů? To si řekneme v tomto článku. Dodáme jen, že věc soudci řešili jako předběžnou otázku v rámci sporu o odstranění panelů, které bránily vjezdu na ono parkoviště.
Nejvyšší správní soud se při přezkumu jedné z mnoha změn Územního plánu hl. m. Prahy zabýval otázkou kontinuity stanovisek dotčených orgánů uplatněných k územně plánovací dokumentaci.
Nejvyšší správní soud rozhodoval o dalším územním plánu a dostal možnost vyjádřit k situaci, kdy územní plán za účelem realizace dopravní infrastruktury umožní pozemky vyvlastnit. O vyvlastnění za účelem realizace veřejně prospěšných staveb by ostatně měly obce uvažovat častěji – bez tohoto institutu totiž nemusí být výstavba v rozsáhlejších lokalitách s více vlastníky vůbec realizovatelná. Rovněž etapizace je jednou z nejživotaschopnějších a současně nejopomíjenějších nástrojů územního plánování. Právě stanovení pořadí změn v území je totiž skutečně schopno usměrnit rozvoj a výstavbu a navázat ji na realizaci nezbytné infrastruktury.
Nejvyšší správní soud řešil další územní plán, do které byla skrze změnu přidána výšková regulace v plochách výroby a skladování – lehký průmysl. NSS obec podržel. Z rozsudku plyne, že se samosprávy nemusí správně odůvodněného výškového limitu obávat.
Nejvyšší správní soud vydal zajímavý rozsudek. Dospěl k několika důležitým závěrům týkajícím se průběhu řízení řízení před stavebním úřadem. Protože jde o dlouhé a komplikované rozhodnutí, dovolujeme si tentokrát použít pouze shrnutí, které zpracoval sám NSS.
Nejvyšší správní soud rozhodoval o územním plánu jednoho středočeského města, jehož zastupitelstvo schválilo změnu č. 2 územního plánu, kterou byly jedny pozemky přeřazeny z ploch pro bydlení individuální do ploch pro veřejnou vybavenost a dopravní infrastrukturu. S tím nesouhlasil soused, protože se mu nelíbilo, že vedle jeho nemovitostí má vyrůst čtyřpodlažní škola. Prohrál u krajského soudu i u NSS.
Nejvyšší správní soud se v jednom rozsudku vyjadřoval k otázce, zda je třeba při umisťování záměru řešit soulad s cíli a úkoly územního plánování. Zabýval se i tzv. pohodou bydlení (kvalitou prostředí) a pohledovými imisemi neboli tím, že lidem vadí, když jim sousedé koukají do ložnice.
Jedna paní ve středočeské obci spoluvlastnila přes sedm tisíc metrů čtverečních pozemků. Původní územní plán jí umožnoval realizovat stavby pro bydlení, nový jí to zatrhl a pozemky zařadil do veřejných prostranství – veřejné zeleně. Krajský soud územní plán zrušil. Obec neuspěla ani u NSS.