Přinášíme rozbor nálezu Ústavního soudu z roku 2014, který je sice staršího data, ale je stále aktuální. Týká se totiž příspěvků na Facebooku užitých pro účely trestního řízení. Spolu s nárůstem popularity sociálních sítí se Facebook stává platformou obsahující velké množství údajů o osobách, které jsou např. podezřelými ze spáchání trestného činu. Logickým důsledkem toho je, že se orgány činné v trestním řízení stále častěji svou činností zaměřují právě na sociální sítě, které mohou obsahovat údaje způsobilé objasnit trestný čin. Na druhé straně je ale zejména Facebook stále více jedním ze zásadních prostředků, kterými člověk komunikuje s okolním světem, se svými známými a přáteli a prostřednictvím kterého sdílí velké množství soukromých až intimních údajů. […]
Kázeňské řízení podle zákona o služebním poměru nepředstavuje řízení o trestním obvinění v ústavněprávním smyslu. Podle Ústavního soudu je namístě pohlížet na trestní řízení a pozdější kázeňské řízení jako na dva samostatně existující procesní celky.
Nález ze dne 7. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS 12/17, je dostupný zde.
Ústavní soud dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že zánik nároku na odškodnění imateriální újmy za nezákonné trestní stíhání v důsledku uplynutí promlčecí doby může být v individuálních případech nepřiměřeně tvrdým postihem poškozeného ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil
Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 2867/16, vyhlášeném 22. 11. 2017, rozhodoval o případu, v němž byl stěžovatel spolu s dalšími osobami Obvodním soudem pro Prahu 1 uznán vinným z pokračujícího zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti. Stěžejním důkazem o vině stěžovatele byla výpověď svědka R., která byla jako neodkladný a neopakovatelný úkon provedena ještě před samotným zahájením trestního stíhání. Stěžovateli a jeho obhájce se tak samotného výslechu neměli možnost účastnit a nemohli tím pádem svědkovi ani klást jakékoliv otázky. Později svědek ještě v průběhu přípravného řízení zemřel.
Na začátku září roku 2017 rozhodoval Nejvyšší správní soud spor mezi podnikatelem a Odvolacím finančním ředitelstvím. V roce 2009 totiž podnikatel přesáhl obrat 1 mil. Kč jakožto hranice pro povinnost registrace k DPH. Finanční úřad ho poté v prosinci roku 2013 k DPH zaregistroval z úřední moci, a to zpětně k 1. 1. 2013. Podnikatel tento postup finančního úřadu kritizoval s odůvodněním, že v lednu roku 2013 možnost finančního úřadu registrovat podnikatele k DPH zanikla uplynutím tříleté lhůty. Nejvyšší správní soud dal nakonec za pravdu podnikateli a zdůraznil význam promlčecích a prekluzivních lhůt z hlediska právní jistoty.
Nález sp. zn. I. ÚS 741/17 je dostupný zde. Naše shrnutí nálezu je dostupné zde.
Ústavní soud v říjnu rozhodl o naší ústavní stížnosti ve věci odškodnění za nepřiměřenou délku správního řízení. Ústavní soud zrušil prvoinstanční a druhoinstanční rozhodnutí z důvodu, že soudy dostatečně neodůvodnily svá rozhodnutí o nároku žadatelky o odškodnění na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem. Odškodňovací řízení, které již trvá dva roky, se tak nyní vrací zpátky na začátek – k obvodnímu soudu. Nepřiměřeně dlouhé správní řízení Žadatelka o odškodnění byla účastnicí nepřiměřeně dlouhé správního řízení o určení právního vztahu, jehož předmětem bylo určení, zda se v předmětné lokalitě nachází veřejně přístupná účelová komunikace. Řízení probíhalo od 10. 3. 2010 do 1. 9. 2015, tedy více než pět let. Důvodem […]
Nejvyšší soud ČR se v květnu tohoto roku blíže vyjádřil k tomu, jak mají soudy postupovat v situaci, kdy poškozený, který již byl odškodněn za část nepřiměřeně dlouhého (v té době ještě běžícího) řízení, žádá odškodnění za zbývající délku nepřiměřeně dlouhého řízení. Odškodňovací řízení Žalobce se domáhal po ministerstvu poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 100.000 Kč za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. E 442/99. Na základě stanoviska žalované ze dne 4. 11. 2008, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 10. 2009, č. j. 17 C 180/2008-60, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. […]
Účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřeně dlouhém řízením, je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl účastník řízení (poškozený) v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Takový stav přitom vyplývá z nejistoty ohledně výsledku sporu, kterou trpí v zásadě každý účastník nepřiměřeně dlouhého řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, rozsudek ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4091/2011, a rozsudek ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1436/2013). Primárně je tedy účelem náhrady kompenzovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů.