Stávající stavební zákon rozhodně není žádná legislativní perla a jeho novela to všechno ještě zhorší. Důkazem toho, že jde o nekvalitní normu je i nový rozsudek NSS, který říká, že se opakované veřejné projednání má provádět podle nového stavebního zákona, i když první veřejné projednání proběhlo podle starého stavebního zákona.

Komentář ke stavebnímu zákonu i metodika MMR se shodovaly

Jedna obec pořizovala nový územní plán. První veřejné projednání se konalo v červnu 2024, aby se stihl územní plán dokončit podle dosavadního právní úpravy (zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon). Jenže co čert nechtěl, obec musela dělat i opakované veřejné projednání, ale to už proběhlo za účinnosti nového stavebního zákona (č. 283/2021 Sb.). Všichni si svorně mysleli, že určujícím okamžikem je právě datum konání prvního veřejného projednání, nikoliv opakované veřejné projednání.

Není ani divu, že nikoho nenapadlo, že by to mělo být jinak. Sám NSS v rozsudku uvádí: „K odlišnému výkladu § 323 odst. 9 nového stavebního zákona ovšem dospěl jak komentář (doposud jediný) k novému stavebnímu zákonu (Bursíková, L.; Korbel, F.; Černý, P.; Lachmann, M.; Roztočil, A.; Bohadlo, D. a kol. Stavební zákon. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2025), tak metodické sdělení Ministerstva pro místní rozvoj k postupu pořizování územních plánů a jejich změn po 30. 6. 2024. Citovaný komentář uvádí, že v případě zahájení veřejného projednání do dne účinnosti nového stavebního zákona se má postaru dokončit celý proces pořizování včetně případného opakovaného veřejného projednání.

Stejný názor zastává i ministerstvo v metodickém sdělení, kde se pro případ úprav návrhu po veřejném projednání uvádí, že návrh se v rozsahu úprav projedná na opakovaném veřejném projednání, při kterém se postupuje obdobně podle § 52 starého stavebního zákona (bod 14 metodiky). Metodické sdělení obecně vychází z toho, že bylo-li veřejné projednání zahájeno do 30. 6. 2024, dokončí se celý zbývající postup pořizování územního plánu nebo jeho změny podle starého stavebního zákona (bod 11 a násl.).“

NSS: opakované veřejné projednání podle nového stavebního zákona

NSS si ale řekl, že to tak nenechá a pustil se do komplikovaného výkladu § 323 odst. 9 nového stavebního zákona.

NSS řekl: „NSS nesouhlasí ani s tím, že veřejné projednání je natolik pokročilou fází, že by již po ní nebylo účelné upravit návrh územního plánu a postupovat podle nového stavebního zákona, jak komentář taktéž uvádí. Jako dostatečně pokročilou fázi lze podle názoru NSS označit až okamžik, kdy je ukončena fáze veřejného, resp. opakovaného veřejného projednání a je již nepochybné, že návrh nebude podstatně upravován. Až v tento okamžik se proces pořizování ocitá ve své závěrečné fázi, kdy by již nedávalo smysl, aby se návrh upravoval podle nového stavebního zákona. Jak NSS opakovaně zdůraznil, pokud by se přiklonil ke komentářovému výkladu, potvrdil by, že slova „nebo opakované veřejné projednání“ jsou v § 323 odst. 9 nového stavebního zákona nadbytečná. To jistě zákonodárce nezamýšlel. Tvorba zbytečných ustanovení není slučitelná s předpokladem rozumného zákonodárce, z něhož se při výkladu právních předpisů vychází. V pochybnostech výklad nemá vést k výsledku, podle kterého pro určitá pravidla vzhledem k jejich vztahu k ostatním pravidlům nezbude žádný prostor pro jejich použití.

Z důvodů výše předestřených NSS dospěl k závěru, že opakované veřejné projednání ve smyslu přechodného ustanovení § 323 odst. 9 nového stavebního zákona má svůj samostatný význam a jako takové je rozhodující pro určení, zda se od okamžiku zahájení opakovaného veřejného projednání použije režim starého, nebo nového stavebního zákona. NSS tento závěr učinil nejen s ohledem na výklad jazykový, ale též systematický – návaznost jednotlivých fází v přechodném ustanovení § 323 nového stavebního zákona, historický a teleologický – zkoumání úmyslu zákonodárce z důvodových zpráv a srovnání účelu veřejného a opakovaného veřejného projednání.

Z § 323 odst. 9 nového stavebního zákona tak lze a contrario dovodit, že: došlo-li k zahájení veřejného projednání nebo opakovaného veřejného projednání až po dni nabytí účinnosti nového stavebního zákona, dokončí se proces projednání územního plánu a následný schvalovací proces podle tohoto zákona.“

Takže tak. Nám osobně by asi bylo milejší, kdyby NSS připustil, že zákonodárce není žádný génius a slova „nebo opakované veřejné projednání“ jsou v ustanovení § 323 odst. 9 nadbytečná. Nic by se nestalo.

Pro praxi to asi nic neznamená (je to akademický problém)

Současně ale platí, že se vám nemusí ježit vlasy hrůzou, pokud jste dokončili územní plán podle starého stavebního zákona, i když se opakované veřejné projednání konalo už za účinnosti nového stavebního zákona. NSS si asi jen chtěl pohrát s nějakými akademickými teoriemi, aby to rozhodování nebylo tak nudné a předvídatelné.

Dodal totiž: „Odpůrce i stěžovatel tak byli po celou dobu přípravy změny č. 7 v přesvědčení, že je při jejím vydání správně postupováno podle starého stavebního zákona. Tento zákon ani soudní řád správní přitom nestanoví, že by uplatnění námitek či připomínek v řízení o vydání opatření obecné povahy bylo podmínkou přípustnosti soudního přezkumu tohoto opatření (tuto podmínku zavedl až nový stavební zákon v § 307 odst. 2). Proto stěžovatel, jenž byl při pořizování změny územního plánu vedeného v režimu starého stavebního zákona procesně pasivní, mohl být po celou dobu v přesvědčení, že bude moci v řízení před soudem uplatňovat veškeré návrhové body tzv. pětikrokového algoritmu přezkumu opatření obecné povahy, vyjma bodu posledního, kterým je přezkum z hlediska proporcionality, tj. přiměřenosti výsledné regulace

 Pokud by NSS nyní odmítl návrh na zrušení změny č. 7 s ohledem na § 307 odst. 2 nového stavebního zákona namísto krajského soudu, porušil by jednu z ústavních zásad spravedlivého procesu, tj. právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. NSS proto věcně posoudil veškeré kasační námitky stěžovatele.“

Domnívám se, že podobně by měl NSS chránit i právo na samosprávu a říct, že dokončení procesu podle starého stavebního zákona neznamená, že jde o nezákonnost, která by měla vést ke zrušení celého územního plánu.

Použití špatné normy – tak úplně to nevadí

Ostatně to, že použití jiné normy než té, která být použita měla, není zase takové drama, říkaly soudy i dřív.

Použití nesprávné právní úpravy totiž není běžným procesním pochybením, nejde o porušení právních předpisů, což potvrzuje judikatura: „Rozšířený senát v citovaném usnesení mimo jiné konstatoval, že nesprávný výběr rozhodné právní normy (a v rámci něho i nesprávný výběr právního předpisu jako „nosiče“ této právní normy) nemá povahu vady řízení, neboť vadou řízení nutno rozumět vadu procesního postupu soudu či správního orgánu (tj. vadu procedury vedoucí k vydání rozhodnutí jako výsledku řízení), ale vady (nesprávnosti) právní úvahy při řešení věci samé, která se v rozhodnutí projeví nesprávným výrokem, nesprávným odůvodněním, nebo obojím.“ (Podle rozsudku NSS ze dne 20.12.201 čj. 5 As 48/2013 – 20)

Z konstantní judikatury NSS týkající se použití nesprávného předpisu pak plyne následující: „Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve shora zmíněném usnesení ze dne 28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 51/2007-87, dále popsal, za jakých okolností je samotná skutečnost aplikace na věc nedopadajícího právního předpisu důvodem ke zrušení rozhodnutí krajského soudu: Použití právního předpisu nebo jeho ustanovení, která na věc nedopadají, je důvodem zrušení přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu (rozsudku krajského soudu), mohlo-li mít za následek nesprávné posouzení pro věc rozhodujících skutkových či právních otázek obsažených v námitkách. Soud nezruší takové rozhodnutí, u něhož je možné bez rozsáhlejšího doplňování řízení dospět k závěru, že i přes užití práva, které na věc nedopadá, by výsledek řízení při užití odpovídajícího práva byl týž.

Z tohoto důvodu považuje Nejvyšší správní soud za klíčové popsat zákonné podmínky doručování písemností podle obou předmětných procesně právních předpisů, resp. posoudit, zda z těchto dvou právních úprav vyplývají v posuzovaném případě bez nutnosti rozsáhlejšího doplňování řízení stejné důsledky pro závěr krajského soudu o opožděnosti žaloby, či nikoli… Ve světle zmiňovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 51/2007-87, tedy nelze v daném případě bez nutnosti rozsáhlejšího doplňování řízení konstatovat, že by výsledek řízení byl nutně týž i v případě, kdyby krajský soud na věc použil odpovídající právní předpis, tj. daňový řád. Použití právního předpisu (správního řádu), který na věc nedopadá, proto musí být důvodem zrušení rozhodnutí krajského soudu.“ (Rozsudek NSS ze dne 31. 3. 2010, čj. 5 Afs 32/2009-105).

Závěr

Vlastníci by podle nás dost těžko mohli úspěšně tvrdit, že použití nového stavebního zákona by vedlo k jiné regulaci obsažené v územním plánu. Jinými slovy nebudou schopni dokázat, že jsou jejich práva dotčena jinak (hůře) kvůli tomu, že opakované veřejné projednání a vydání územního plánu proběhlo podle starého a nikoliv nového stavebního zákona. Výsledek (územní plán a regulace v něm) by totiž byly totožné, ať už by pořizovatel použil paragrafy zákona č. 183/2006 Sb. nebo zákona č. 283/2021 Sb.

Pokud ale nějaká obec koná opakované veřejné projednání až nyní, když již byl tento výklad ze strany NSS zveřejněn, bude jistější, když pořizovatel návrh ještě upraví a uvede jej do souladu s novým stavebním zákonem…

Podle rozsudku NSS ze dne 11. 6. 2026, čj. 10 As 182/2025 – 57.

Více našich textů k územním plánům najdete zde.