V naší praxi se opakovaně setkáváme s podobnými situacemi, ve kterých se ocitají starostky a starostové: investor usiluje řadu o výstavbu rozsáhlého projektu – obytného souboru pro stovky obyvatel nebo obřích skladovacích hal.
S obrovskou úlevou jsme si přečetli rozsudek Nejvyššího správního soudu, kterým zamítl naši kasační stížnost proti rozhodnutí Městského soudu v Praze. Domáhali jsme se přezkumu neslavných krizových opatření vlády z doby našeho „nouzového stavu“.
Vystupování české vlády za „nouzového stavu“ se stalo předmětem mnoha diskuzí článků, diskuzí a také internetového humoru. S obrovskou nevírou jsme sledovali, kam až mohou veřejní činitelé zajít. Na pomyslné první příčce v souboji o nejhloupější výrok je proto pořádná tlačenice. Zatímco některé řeči byly spíše k smíchu, řada jiných oprávněně vzbouzela silné obavy. Zapadnout by rozhodně neměla drsná slova ministryně spravedlnosti Marie Benešové, která adresovala soudcům a podnikatelům. Proto jsme podali žalobu a požadujeme, aby soud prohlásil její výroky za nezákonný zásah.
Podle krizového zákona je dána odpovědnost státu za škodu způsobenou krizovými opatřeními vlády. Řadě osob také byla škoda v důsledku krizových opatření způsobena. Níže poskytujeme bezplatný návod, jak je možné uplatnit nárok vůči státu – se zaměřením na škodu způsobenou přeshraničním pracovníkům. Pokud se jedná podnikatele v ČR, je zde několik právních režimů a v části bude pravděpodobně vhodnější uplatnit škodu ne podle krizového zákona, ale podle zákona č. 82/98, jak píšeme zde.
Za devatero horami, za devatero řekami, byla nebyla jedna země, kde měli trestně stíhaného premiéra. Ten rád věšel svým poddaným na nos bulíky. Ale někdy mluvil i pravdu. Třeba takto: „Čau lidi! Ptáte se mě, jak jsem se opovážil sáhnout na všechna vaše práva, zničit vám podnikání, dětem odepřít vzdělání a zničit vaši budoucnost. Natočil jsem k tomu video, mělo třicet minut, ale nakonec jsem si řekl, že na to stačí pár slov: Nikdo mě totiž nehlídá, nekontroluje a nikdo si na mě netroufá. Nikdo do mě nejde! Tak už si to konečně zapamatujte a dejte mi pokoj, ať můžu řídit republiku jako rodinnou firmu. Sorry, jako.“
Český „nouzový stav“ s sebou přinesl mnoho zajímavých momentů. Jedním z nejsilnějších byla snaha vlády zamezit podnikatelům, aby se domohli jakýchkoli náhrad za těžké ztráty, které byly chaotickým postupem exekutivy způsobené. Chytré hlavy naší exekutivy přišly s řešením: převést všechno rozhodování pod ministerstvo zdravotnictví. Zrušila se krizová opatření a vše se začalo vydávat jako tzv. mimořádná opatření podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Takové nepřípustné čachry však vládě zatrhl Městský soud v Praze. Ten shledal mimořádná opatření nezákonnými a zrušil je. Díky tomu se dnes občané mohou domoci omluvy od samotného ministra Vojtěcha. Domníváme se, že omluva je více než na místě. Občané mají totiž právo na to, aby byla moc výkonná držena na krátkém […]
K Evropskému soudu pro lidská práva doputovala opatření, kterými česká vláda omezovala základní práva občanů během tzv. nouzového stavu. Lidé se totiž nemohu smířit s tím, že by si exekutiva mohla dělat, co se jí zlíbí, aniž by nad ní byla aspoň nějaká soudní kontrola. Ústavnímu soudu, který české občany odbyl a nechal je na holičkách, proto hrozí, že sklidí mezinárodní ostudu.
Nouzový stav skončil. Zběsilá regulace našeho života prostřednictvím opatření exekutivy ale ne. Stačí, když se podíváme na opatření ministerstva, kterými je regulováno překračování hranic.
Jak informuje ECHR Blog, řada mezinárodních institucí zdůraznila význam parlamentního a soudního dohledu nad vnitrostátními naléhavými politikami. Například generální tajemník Rady Evropy poznamenal, že jakákoli nouzová opatření „by měla být v souladu s ústavou […] a případně podléhat přezkumu ústavním soudem“.[1] Benátská komise zdůraznila význam parlamentního dohledu a soudního přezkumu, pokud jde o vyhlášení a prodloužení nouzového stavu.[2] Podobně OBSE požaduje silnější parlamentní dohled nad mimořádnými opatřeními.[3] OSN pak zdůraznila parlamentní kontrolu jako osvědčený postup a kritizovala slabý domácí dohled nad opatřeními exekutivy.[4]
Drahé soudkyně a drazí soudci, spoléhali jsme na Ústavní soud od roku 1989 jako na poslední brzdu zdivočelé moci, jako na garanta ústavnosti, jako na ochránce lidských práv, svobod a života. Jako občané České republiky jsme věřili, že ať se děje cokoli, dokážeme se s tím vypořádat v mantinelech demokracie a právního státu. Důvěřovali jsme tomu, že žijeme ve středu Evropy, že jsme už 15 let součástí svobodných národů. Doufali jsme, že když budeme žít poctivě a dělat to nejlepší, co umíme pro ostatní, bude naše zem dobrým místem k životu nejen pro nás samotné, ale i pro ty, kdo neměli tolik štěstí a narodili se méně fyzicky zdatní nebo v sociálním prostředí, které […]