Dnes jsme pro vás z judikatury správních soudů vybrali jeden zajímavý rozsudek Městského soudu v Praze, který se týká plánovacích smluv o financování veřejné infrastruktury potřebné pro realizaci konkrétních stavebních projektů. O co šlo?
V posledních dnech české soudy vydaly dva zajímavé rozsudky, ze kterých lze dovodit možnost obce jako společenství občanů bránit se proti lockdownům, sociálním problémům, neutěšeně vysoké inflaci, zvýhodňování skupin zahraničních obyvatel nebo nedostatku plynu a ohrožení fungování kritické infrastruktury. Domnívám se, že stejně jako obec Svatý Jan pod Skalou nebo Hrazany by se starostové jiných municipalit neměli bát vystoupit a aktivně se snažit ochránit svoje lidi, území a rozpočet.
V dnes vyhlášeném rozsudku Grosam v. Česká republika (č. 19750/13) Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru o porušení pravidel spravedlivého procesu u stěžovatele, který dostal od kárného senátu Nejvyššího správního soudu pokutu ve výši 350 tisíc korun. ESLP nesouhlasil s námitkami vlády (která se opírala mimo jiné o plenární nález Ústavního soudu Pl. ÚS 33/09, že se povahou nejednalo o řízení o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle ESLP se naopak v kárném řízení tento článek uplatní.
Nežádoucí účinky vakcín proti covidu nelze brát na lehkou váhu, ačkoliv se lidem zejména ministerstvo zdravotnictví snaží tvrdit, že tyto prakticky neexistují. Protože se ministerstvo „zuby nehty“ brání tomu, aby odškodňovalo ty, kteří po aplikaci očkovací látky vážně onemocněli, rozhodli jsme se sepsat krátký manuál o tom, jak žádat odškodnění přímo po zdravotnickém zařízení, které očkování provádělo.
V případě, kdy již byla určitá část mimořádného opatření podle pandemického zákona zrušena prohlášena za nezákonnou, Nejvyšší správní soud další podobné návrhy odmítá. Argumentuje tak, že došlo k vyprázdnění předmětu řízení, neboť žádný jiný navrhovatel by již nemohl dosáhnout lepšího výsledku, než je dřívější deklarace nezákonnosti s účinky erga omnes (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 3 As 133/2013-60). Otázkou ovšem je, jak by měl NSS v podobných případech rozhodovat o nákladech řízení navrhovatele.
V květnu 2022 rozhodoval Nejvyšší správní soud o územním plánu obce Úsuší. Ten požadoval „zajistit napojení lokality na komunikační síť odpovídající lokalitě pro bydlení; zajistit vyhovující vnitřní dopravní obsluhu; a respektovat trasu navrženého vodovodního přivaděče.“ V územním plánu byl nadto uveden následující požadavek: „Pro plánované lokality určené k zástavbě dle ÚP obce budou prováděny dostavby vodovodu s napojením na vybudované rozvody s vystrojením sítě dle předchozího popisu“. To se nelíbilo dotčené vlastnici, která se obrátila na správní soudy, aby regulaci zrušily. Proč neuspěla?
Ve věci naší klienty jsme úspěšně žádali o odškodnění za nepřiměřeně dlouhé řízení o jejím propuštění ze služeního poměru. Posuzované řízení trvalo 6 let. Jak soudy zhodnotily jednotlivé okolnosti věci a jakou finanční satisfakci klientce přiznaly?
Nejvyšší správní soud dne 5. 5. 2022 zveřejnil rozsudek č.j. 3 Ao 4/2021 – 119, který bylo za nezákonné prohlášení opatření ministerstva zdravotnictví, které nařizovalo povinnost nosit na řadě míst mimo bydliště respirátor. Soud tak vyhověl návrhu, který jsem podal už před více než rokem, přesně 4. 5. 2021.
Nejvyšší správní soud rozhodoval o další „žalobě“ na územní plán, tentokrát šlo o městys Drásov. Navrhovatel územnímu plánu vyčítal celou řadu pochybení. V tomto článku se budeme některým z nich věnovat podrobněji. Zajímavý je zejména pohled soudu na to, co všechno může být v územním plánování jinak, když řádí covid.
Někdy se stane, že i řízení, kde požadujeme odškodnění za nepřiměřeně dlouhé soudní nebi správní řízení, samo o sobě trvá příliš dlouho. Pak je možné přímo v daném řízení požadovat i náhradu za nepřiměřeně dlouhé kompenzační řízení. Judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že není nutné samostatně nárok na kompenzaci uplatňovat mimosoudně u ministerstva spravedlnosti, ale je možné nárok vznést přímo v kompenzačním řízení.