Metropolitní plán počítá s tím, že na jeho obecná ustanovení, která neobsahují potřebnou regulaci, naváže v některých lokalitách tzv. územní plán druhé úrovně. Přečtěte si analýzu toho, jaká úskalí se v pořizování územních plánů pro vymezené části Prahy mohou skrývat. Analýzu jsme zpracovali společně se spolkem Arnika, který se dlouhodobě věnuje územnímu plánu v Praze a účasti veřejnosti. Domníváme se, že by Praha měla opustit snahu vytvářet dva územní plány v jednom městě a raději by se měla vydat cestou tvorby kvalitních regulačních plánů. Analýza je ke stažení zde.
Jak jsme avizovali již v našem článku „Mohou se jednotliví poslanci a senátoři podílet na podání více než jedné kandidátní listiny pro volby prezidenta republiky?“, Nejvyšší správní soud dne 13. 12. 2017 vydal rozhodnutí ve věci otázky, zda mohou členové zákonodárného sboru navrhovat více než jednoho prezidentského kandidáta. Usnesením ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. Vol 84/2017 (dále jen „Usnesení“), sice Nejvyšší správní soud odmítl podaný návrh z formálních důvodů, současně však vyjádřil právní názor, který v dané „sporné“ otázce zřejmě do budoucna konečně udělal jasno.
Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, včetně disentu je dostupné zde.
V souvislosti s blížící se volbou prezidenta republiky se ve veřejném prostoru, jako již tradičně, objevila řada více či méně závažných právních otázek, k nimž se zatím neváže zcela jednoznačná odpověď. Nejpodstatnější z nich souvisí s možností podání kandidátní listiny (návrhu prezidentského kandidáta) skupinou poslanců nebo skupinou senátorů. Konkrétně se coby sporné ukázalo, zda je možné, aby se jednotliví poslanci a senátoři podíleli na podání více než jedné kandidátní listiny (podpořili více kandidátů), k čemu v praxi aktuálně došlo.
V říjnu jsme v článku Za žalobu na odškodnění za průtahy se nově hradí soudní poplatky informovali o tom, že zákonem č. 296/2017 Sb. byla v odškodňovacím řízení nově zavedena povinnost hradit soudní poplatek. V praxi se však nyní ukazuje jako problematické přechodné ustanovení uvedeného zákona, kdy názory odborníků se rozcházejí v tom, zda za odvolání a dovolání u řízení, které bylo zahájeno před 30. 9. 2017, mají soudy právo vybírat soudní poplatky.
Přinášíme rozbor nálezu Ústavního soudu z roku 2014, který je sice staršího data, ale je stále aktuální. Týká se totiž příspěvků na Facebooku užitých pro účely trestního řízení. Spolu s nárůstem popularity sociálních sítí se Facebook stává platformou obsahující velké množství údajů o osobách, které jsou např. podezřelými ze spáchání trestného činu. Logickým důsledkem toho je, že se orgány činné v trestním řízení stále častěji svou činností zaměřují právě na sociální sítě, které mohou obsahovat údaje způsobilé objasnit trestný čin. Na druhé straně je ale zejména Facebook stále více jedním ze zásadních prostředků, kterými člověk komunikuje s okolním světem, se svými známými a přáteli a prostřednictvím kterého sdílí velké množství soukromých až intimních údajů. […]
Kázeňské řízení podle zákona o služebním poměru nepředstavuje řízení o trestním obvinění v ústavněprávním smyslu. Podle Ústavního soudu je namístě pohlížet na trestní řízení a pozdější kázeňské řízení jako na dva samostatně existující procesní celky.
Nález ze dne 7. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS 12/17, je dostupný zde.
Ústavní soud dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že zánik nároku na odškodnění imateriální újmy za nezákonné trestní stíhání v důsledku uplynutí promlčecí doby může být v individuálních případech nepřiměřeně tvrdým postihem poškozeného ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil
Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 2867/16, vyhlášeném 22. 11. 2017, rozhodoval o případu, v němž byl stěžovatel spolu s dalšími osobami Obvodním soudem pro Prahu 1 uznán vinným z pokračujícího zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti. Stěžejním důkazem o vině stěžovatele byla výpověď svědka R., která byla jako neodkladný a neopakovatelný úkon provedena ještě před samotným zahájením trestního stíhání. Stěžovateli a jeho obhájce se tak samotného výslechu neměli možnost účastnit a nemohli tím pádem svědkovi ani klást jakékoliv otázky. Později svědek ještě v průběhu přípravného řízení zemřel.