Na začátku února 2024 se Nejvyšší soud zabýval dalším případem odškodňování nepřiměřené délky řízení. Zrušil rozsudek odvolacího soudu s tím, že se tento nedostatečně zabýval zhodnocením kritéria chování poškozeného.
V rozsudku z 6. února 2024 se Nejvyšší soud zabýval odškodněním za nepřiměřenou délku tzv. kompenzačního řízení. Posuzoval přitom otázku, zda soud při rozhodování v kompenzačním řízení vychází ze stavu ke dni vyhlášení rozhodnutí, pokud posuzované řízení, které má nepřiměřenou délku, stále trvá. Dále se pak zabýval zohledněním postupu orgánů veřejné moci v rámci kritéria složitosti (instančnosti) řízení.
V půlce prosince 2023 se Nejvyšší soud zabýval posouzením požadované náhrady nemajetkové újmy, kterou žalobkyně požadovala z titulu nezákonných rozhodnutí v souvislosti s tím, že stavební úřad vydal společný souhlas se stavebním záměrem výstavby RD na sousedním pozemku, aniž by s ní jednal jako s účastníkem řízení a umožnil jí realizovat její procesní práva. Nejvyšší soud přitom vymezil náležitosti, které má mít konstatování porušení práva ze strany soudu či příslušného orgánu veřejné moci.
Na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 9. listopadu 2022 byla schválena tato právní věta: „Právnické osobě může vzniknout nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nezákonně zahájeným trestním stíháním.“
Jak informují média, s žalobami i ústavními stížnostmi proti nouzovému stavu a opatřením exekutivy se roztrhl pytel. Řada excelentních právních kapacit se přiklání k tomu, že vyhlášení nouzového stavu i navazující opatření vlády či ministerstva zdravotnictví jsou nicotnými právními akty. Je tak na místě si položit otázku, kdo to zaplatí.
Před několika týdny jsme Vám ve formě komiksu tlumočili rozhodnutí Ústavního soudu, který se zastal rodičů žádajících odškodnění za to, že několik měsíců musel mít jejich syn v rodném listě namísto jména napsáno “nezjištěno”, a to jenom z důvodu, že matrika pochybila. Městský soud v Praze nyní rozhodl o výši odškodnění, které rodiče získají.
Ústavní soud se zabýval stížností poškozených (podporovatelů squattingu), jejichž žaloba na odškodnění za nesprávný úřední postup policie byla zamítnuta s ohledem na námitku promlčení vznesenou státem. Otázkou, se kterou se musel soud vypořádat byla, zda námitka promlčení obstojí tváří v tvář principu předvídatelnosti, jelikož v čase, kdy poškození podávali žalobu, se dle judikatury na jejich případ promlčecí lhůta nevztahovala. Až po podání žaloby došlo ke změně judikatury. Poškození tak v čase podání žaloby objektivně nemohli vědět, že žalobu podávají pozdě.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2175/16, připomněl, že každé trestní řízení je významným zásahem do života a soudy musí při rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, způsobenou nezákonným trestním stíháním, zohlednit všechny zásahy, které žadatele o odškodnění poškodily a důkladně a dostatečně vysvětlit, na základě jakých úvah rozhodly o přiznané náhradě.
Ústavní soud dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že zánik nároku na odškodnění imateriální újmy za nezákonné trestní stíhání v důsledku uplynutí promlčecí doby může být v individuálních případech nepřiměřeně tvrdým postihem poškozeného ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil
Nejvyšší soud ČR se koncem roku 2015 zabýval otázkou, zda skutečnost, že žalobce nežádá o morální satisfakci, je důvodem pro přiznání nižšího finančního zadostiučinění. Ve svém rozsudku 30 Cdo 4364/2013 dospěl k jednoznačnému závěru, že nikoliv: „Pouhá skutečnost, že o morální satisfakci žalobkyně vůbec nežádala, resp. ji ani nežalovala, nemůže být důvodem pro přiznání nižšího finančního zadostiučinění. Za situace, kdy žalobkyně již poměrně vysokou částku na žalované vysoudila, je zřejmé, že její nárok na přiznání satisfakce v penězích za závažný zásah do jejích osobnostních práv nebyl prima facie zcela nepřiměřený, a proto přesvědčení žalobkyně, že může žalovat přímo na přiznání peněžitého zadostiučinění, bylo oprávněné.“ V daném řízení se žalobkyně domáhala […]