Kázeňské řízení podle zákona o služebním poměru nepředstavuje řízení o trestním obvinění v ústavněprávním smyslu. Podle Ústavního soudu je namístě pohlížet na trestní řízení a pozdější kázeňské řízení jako na dva samostatně existující procesní celky.

Nezákonné trestní stíhání

Žadatel o odškodnění byl jako policista trestně stíhán pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby a přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informaci v souvislosti s nesprávně provedenou lustrací v centrálním registru vozidel a registru pátrání po odcizených vozidlech. Okresní soud po podání obžaloby věc usnesením postoupil k projednání a rozhodnutí v kázeňském řízení. Žadatel o odškodnění byl shledání vinným kázeňským přestupkem ve smyslu § 50 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a potrestán snížením platového tarifu o 10 % na dobu jednoho měsíce.

Odškodňovací řízení

Žadatel o odškodnění se následně u Ministerstva spravedlnosti domáhal náhrady škody ve výši 39.313 Kč, která mu vznikla kvůli neoprávněně vedenému trestnímu řízení a představovala náhradu nákladů obhajoby. Ministerstvo mu nevyhovělo. Žadatel o odškodnění proto podal žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Soud jeho žalobě vyhověl a uplatňovaný nárok mu přiznal. Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu k odvolání ministerstva změnil a žalobu zamítl. Podle názoru odvolacího soudu usnesení o postoupení věci do kázeňského řízení nerušilo účinky zahájení trestního stíhání, řízení se i nadále vedlo, byť jen jako přestupkové. Žadatel o odškodnění se následně obrátil na Ústavní soud se stížností.

Nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 1930/17

Ústavní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017 č. j. 62 Co 453/2016-61, neboť jím bylo porušeno právo žadatele na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím při výkonu veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Podle Ústavního soudu především nelze souhlasit s pohledem městského soudu, podle kterého tvoří trestní řízení a kázeňské řízení jeden celek. Ústavní právo naopak mezi těmito řízeními rozlišuje.

K určení, zda lze z pohledu ústavního práva hovořit o „trestní věci“, se tradičně využívají tzv. Engelova kritéria (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 6. 1976 ve věci Engel a ostatní proti Nizozemsku, stížnost č. 5100/71, odst. 82-83). Těmito kritérii jsou:

  • kvalifikace deliktu ve vnitrostátním právu;
  • povaha deliktu (obvinění);
  • druh a stupeň závažnosti sankce.

V projednávané věci to byl případ trestního stíhání žadatele, které vyústilo v podání neúspěšné obžaloby a postoupení věci do kázeňského řízení. Až do momentu postoupení věci dané řízení spadalo pod trestní větev práva na spravedlivý proces.

Určit povahu kázeňského řízení je složitější. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu zásadně nelze kázeňská či kárná řízení se státními zaměstnanci chápat jako „trestní“ (viz např. rozsudek ze dne 9. 1. 2013 ve věci Volkov proti Ukrajině, stížnost č. 21722/11, odst. 92–95; či nález ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 33/09, body 45–55). Není tomu tak ani v tomto případě. Kázeňské obvinění vznesené vůči žadateli o odškodnění totiž mělo původ v právní úpravě vůči zvlášť vymezené skupině osob – příslušníkům bezpečnostních sborů.

Kázeňské řízení podle zákona o služebním poměru nepředstavuje řízení o trestním obvinění v ústavněprávním smyslu. Podle Ústavního soudu je namístě pohlížet na trestní řízení a pozdější kázeňské řízení jako na dva samostatně existující procesní celky.

Usnesení o postoupení věci do kázeňského řízení má na zákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání stejné účinky jako rozhodnutí o jeho zastavení či zproštění obžaloby. Usnesení o zahájení trestního stíhání tedy lze postoupení věci do kázeňského řízení považovat za nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona o odpovědnosti státu.

Za období od zahájení trestního stíhání do postoupení věci by tedy žadateli o odškodnění měla náležet škoda, která mu v příčinné souvislosti s vedením trestního řízení vznikla a pozdější shledání viny ze spáchání kázeňského přestupku na to nemá žádný vliv. Žadateli o odškodnění proto uplatňovaný a ústavně chráněný nárok na náhradu škody v podobě náhrady nákladů obhajoby vznikl.

Nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 1930/17, je dostupný zde.