„Mrzí mě, že nevím, jak to bude. Jeden den mám chodit do školy, druhý den mi říkají, že nemám chodit. Nerozumím tomu. Nechci, abych místo chození do školy byla znovu zavřená doma. Nevím, jestli se budu moct vidět s kamarády. Nemůžu už chodit ani do kroužků. Kamarádky mám ráda, chtěla bych je dále vídat ve škole a vzájemně se navštěvovat.“
To vzkazuje jedenáctiletá žačka základní školy Ústavnímu soudu v nové stížnosti, se kterou se obrací na ty, kdo mají hájit práva dětí.
Česká republika je stejně jako řada jiných států vázána Úmluvou o právech dítěte. Protože státy před vypuknutím koronavirové hysterie chápaly, že tím nejcennějším a současně nejzranitelnějším, co společnosti mají, jsou děti, přijaly mimořádně kvalitní úmluvu, ve které se zavázaly pomoci mládeži, aby z ní vyrostli plnohodnotní a užiteční členové společnosti, kteří budou pomáhat druhým a starat se o ně.
Státy v době koronaviru hodily děti přes palubu jako první. Nestojí dnes za zlámanou grešli, jejich budoucnost má být všem lhostejná, zkrátka v éře ničení společnosti děti nemají žádnou cenu. Proto jim můžeme beztrestně vzít vzdělání, můžeme jim sebrat koníčky, můžeme udusit jejich radost ze života, vzít jim přátele a dětství. Na ničem nezáleží.
Potvrdí tuto zvrácenou teorii Ústavní soud? Mají si děti trhnout nohou? Nebo nám na nich ještě pořád záleží a chceme je chránit a chceme jim předat funkční právní stát a demokracii, ve kterém budou moci dobře žít?
To ať rozhodne Ústavní soud. My rodiče si přejme, aby se vrátila normální doba.