Nejvyšší správní soud řešil další územní plán, který odmítl zařadit jeden lesní pozemek do zastavitelné plochy pro individuální rekreaci, což po něm žádal chtěl dotčený orgán ve svém stanovisku. Dotčení vlastníci, kteří nakonec u NSS uspěli, tvrdili, že byli diskriminováni, neboť ostatní podobné pozemky mezi zastavitelné zařazeny byly.
Nedostatky byly ve vypořádání námitky vlastníka
NSS k případu řekl, že stanovisko bylo v pořádku a bylo dostatečně odůvodněné. Problém byl ale jinde, a to v nedostatečném zdůvodnění: „Krajský soud se však dle NSS v posuzované věci nevěnoval dostatečně namítané proporcionalitě zásahu. Jak plyne z výše uvedeného, navrhovatelé obdobnou argumentaci uplatňovali již v námitkovém řízení a rovněž v podaném návrhu na zrušení části OOP.
Mimo jiné zde konkrétně namítali, že „vypuštění ploch Z9 a Z11 z individuální rekreace extrémně vybočuje ze zásady proporcionality a je vůči podatelům diskriminační, jelikož nedůvodně zabraňuje využití individuální rekreaci, když tato oblast je k individuální rekreaci předurčena a již se zde takové objekty hojně vyskytují, a to i na lesních pozemcích. Nebyla zde provedena žádná odborná úvaha ohledně řešení míry zásahu do vlastnického práva podatelů.“
Odpůrce se v námitkovém řízení těmito námitkami nezabýval… Žádný orgán dosud neposkytl stěžovatelům podrobné zdůvodnění, proč veřejný zájem na ochraně lesa převážil nad jejich soukromými zájmy, ostatně jak bylo rekapitulováno výše, obecnost vypořádání této otázky při přijímání územního plánu odpovídala obecnosti námitky stěžovatelů… Pro řádné vyhodnocení přiměřenosti OOP bylo přitom nezbytné správně identifikovat, jaká práva, popř. veřejné zájmy se v dané situaci střetávají. Při střetnutí individuálních práv s veřejným zájmem nelze automaticky veřejné zájmy nadřazovat a individuální práva bez dalšího považovat za podřadná.“
Podle rozsudku NSS ze dne 26. 5. 2025, čj. 8 As 2/2025-39.
Více našich textů k problematice územního plánování najdete zde.