V souvislosti s rouškovými opatřeními se nás provozovatelé stále častěji ptají: máme povinnost nařizovat lidem, aby si zahalili obličej, když u nás chtějí nakoupit? Protože mnozí podnikatelé mají obavy z toho, že jim hygieny uloží vysoké pokuty, když nechají zákazníky nezarouškované, rozhodli jsme se prozkoumat další taje zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví.

Ponechme stranou dnes stále častěji se objevující skutečnost, že ministerstvo ani hygieny nemají pravomoc vydávat mimořádná opatření v rozsahu, na který si během půlroku bezpráví zvykly. Pro podnikatele je hlavně důležité, jestli mají oni sami povinnost kontrolovat, zda lidé roušky nosí a z jakého materiálu si je případně spíchli.  Tady je potřeba říct, že pravomoc kontrolovat dodržování mimořádných opatření ministerstva mají policisté, strážníci a pracovníci hygieny. Servírky, prodavačky nebo šatnářky opravdu nemohou po lidech vyžadovat žádné hadříky zakrývající ústa a nos.

„Rouškové“ mimořádné opatření z 9. září 2020 neukládá provozovatelům povinnost kontrolovat zákazníky a vykazovat je z obchodů nebo hospod. Proto neexistuje přestupek, kterého by se podnikatelé mohli dopustit a za který by mohli být pokutováni.

Aby bylo možné provozovatele kaváren, restaurací nebo obchodů trestat, musela by jim být uložena povinnost osobu, která nemá dostatečně zahalený obličej, vykázat z provozovny. Tak například § 9 zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek říká, že pokud provozovatel restaurace, kavárny či jiné provozovny zjistí porušení zákazu kouření, „je povinen osobu, která nedodržuje zákaz kouření nebo zákaz používání elektronické cigarety, vyzvat, aby v tomto jednání nepokračovala nebo aby prostor opustila. Tato osoba je povinna výzvy uposlechnout.“ Tato povinnost podnikatele je pak sankcionována v § 36 daného zákona.

Pokud ale jde o povinnosti podnikatelů podle zákona o ochraně veřejného zdraví, tak tam je odkazováno výhradně na povinnosti a zákazy, které jsou podnikatelům stanoveny (např. provádění ochranné dezinfekce, dezinsekce nebo deratizace).

Shrnuto – rouškové opatření podnikatelům podle našeho názoru žádné takové povinnosti neukládá, takže tito nemají nejen povinnost, ale ani pravomoc něco takového vymáhat. Provozovatelé se dostávají do nezáviděníhodné situace: potřebují platící zákazníky, v některých situacích – třeba na benzinové pumpě – je dokonce nezbytné, aby řidič došel až ke kase a před odjezdem zaplatil za již natankované palivo. Současně se ale po nich chce, aby se chovali jako lidové milice. Podnikatelé samozřejmě mohou na své zákazníky volat policisty nebo je udávat hygieně, ale to není zrovna nejlepší business plán.

Složitější otázkou je, jak vykládat oprávnění provozovatelů tam, kde jsou přijímány podrobnější provozní řády, jako jsou různé dětské herny, sportoviště, bazény a pod. Tyto řády nemohou jít nad rámec zákona a provozovatel nemůže lidem svévolně ukládat povinnosti, takže by ani zde kontrola rouškového opatření neměla být na místě, přesto může docházet ke střetům. Pokud by měli mít provozovatelé možnost/povinnost vyhazovat lidi bez roušek na základě provozních řádů, měla by taková možnost vyplývat ze zákona.

Tak to je např. u drážní dopravy. Zákon č. 266/1994 Sb., o drahách v § 37 upravuje vydávání přepravního řádu. Podle odst. 4 může průvodčí dávat cestujícím pokyny a příkazy k zajištění jejich bezpečnosti, bezpečnosti ostatních cestujících a bezpečnosti a plynulosti dopravy. Dále může vyloučit z přepravy cestujícího, který přes upozornění tento řád nedodržuje. Pokud tedy mají např. přepravci takovéto zmocnění, mohou zřejmě požadovat, aby cestující roušky nosili právě z důvodu ochrany druhých. O případném sporu by musel rozhodnout soud.

Dodáváme, že jiným mimořádným opatřením je to, které řeší hromadné akce. To ukládá povinnosti přímo provozovatelům, tudíž je musí dodržovat pod hrozbou pokuty, která může podle velkorysého zákona o ochraně veřejného zdraví být až 3 miliony. Jiným problémem je, zda je toto opatření v souladu s ústavním pořádkem a zákony, ale to musí ve prospěch občanů říct soudy. Do té doby si stát může dělat, co je libo.