V rozsudku č.j. 30 Cdo 3127/2022-352 z 21. listopadu 2022 Nejvyšší soud připomněl vztah mezi odpovědností státu za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle z.č. 82/98 Sb. a odpovědností třetího subjektu.
O co šlo?
Věc se původně týkala sporu o určení vlastnictví k nemovitostem. Žalovanou byla společnost, vůči které se jiná společnost domáhala určení svého vlastnického práva. Tato společnost se svým nárokem dočasně uspěla a pravomocně se domohla určení svého vlastnictví, rozhodnutí odvolacího soudu ale bylo zrušeno Nejvyšším soudem a žalovaná pak své vlastnictví „ubránila“. Po určitou dobu ale nemohla s nemovitostmi nakládat a tím jí byla způsobena škoda spočívající v ušlém zisku.
Obvodní soud nárok shledal obecně důvodným
Daná společnost tak uplatnila svůj nárok podle z.č. 82/98 Sb. a žádala po české republice úhradu škody ve výši převyšující 3 miliony korun za ušlé nájemné. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 28. 11. 2019, č. j. 20 C 56/2016-207, dílem rozsudkem mezitímním a dílem rozsudkem částečným, rozhodl, že „projednávaná věc o nároku na zaplacení škody představované nemožností užívat předmětné nemovitosti za roky 2009 až 2013 včetně, uplatňovaná žalobkyní ve výši 3 153 190,20 Kč, je co do základu opodstatněna“.
K otázce, zda náhradu škody je nejdříve nutno požadovat po společnosti, která byla mezi lety 2009 až 2013 zapsána jako vlastník nemovitostí, soud I. stupně uvedl, že zák. č. 82/1998 Sb. neukládá žalobkyni, aby uplatnila svůj nárok nejprve vůči třetímu subjektu a při konkurenci nároků na vrácení bezdůvodného obohacení a nároku na náhradu škody soudní praxe zásadně vychází ze subsidiarity uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení; žalobkyně tedy neměla povinnost požadovat po dané společnosti bezdůvodné obohacení, neboť taková povinnost podle jeho názoru neplyne ze speciální úpravy zákona č. 82/1998 Sb. Konstatoval dále, že přihlédl také ke skutečnosti, že daná třetí společnost je nemajetná.
Odvolací soud rozsudek změnil
Odvolací soud rozsudek změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky co do výše 587 858,60 Kč zamítá. Odvolací soud přisvědčil argumentaci žalované, že při konkurenci nároků na vrácení bezdůvodného obohacení a nároku na náhradu škody soudní praxe zásadně vychází ze subsidiarity uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Je-li jedním z předpokladu úspěšného uplatnění nároku na náhradu škody vůči osobě, jejíž protiprávní jednání zapříčinilo vznik bezdůvodného obohacení třetí osoby na úkor žalobce, nemožnost uspokojit žalobcův nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči této třetí osobě, pak žalobce (osoba, jíž vznikla majetková újma) volbu nemá; musí uplatnit své právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo se na jeho úkor obohatil, a pouze tehdy, je-li zřejmé, že toto právo nebude možno uspokojit, přichází v úvahu úspěšné uplatnění práva na náhradu škody.
Byla-li „vlastníkem“ předmětných nemovitých věcí na základě soudního rozhodnutí vydaného v posuzovaném řízení po vymezenou dobu určena třetí společnost, pak právě po této společnosti žalobkyně ušlé nájemné mohla a měla požadovat. Pokud tak žalobkyně neučinila a nechala uplynout promlčecí dobu, pak za takový následek nemůže nést odpovědnost stát, a to ani tehdy, došel-li soud prvního stupně k závěru, že společnost NIVOR je nemajetná.
Obecný princip: subsidiarita odpovědnosti státu
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně dovozuje, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4230/2010, nebo ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2154/2011 nebo sp. zn. 30 Cdo 1391/2013; podobně viz rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84).
Výjimky: není nutné absolvovat předem zjevně bezúspěšné řízení proti dlužníkovi
Uvedené ale neplatí bezvýjimečně v tom smyslu, že by poškozený musel vždy reálně řízení proti primárnímu škůdci vést. V rozsudku ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 139/2019, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „pokud je z okolností případu předem zřejmé, že je přímý dlužník (obohacený) nemajetný a že vedení dalších řízení vůči němu by bylo neúčelné, neboť by se žalobce ani částečného uspokojení své pohledávky fakticky nedomohl, pak nelze na uplatnění pohledávky vůči primárnímu dlužníku trvat, neboť by šlo o pouhý formalismus vedoucí mimo jiné právě i ke vzniku zbytečných nákladů řízení.
Není-li v případě prokázané nevymahatelnosti bezdůvodného obohacení potřeba bezpodmínečně trvat na vlastním podání žaloby o jeho vydání (a na navazujícím pokusu o nucené vymožení téže pohledávky), pak ani podání žaloby tzv. ‚z opatrnosti‘ (tím méně její následné zpětvzetí, jak tomu bylo v projednávané věci) nemůže být přičítáno poškozenému k tíži, a to ať už žalobu podal (např. z důvodů optimalizace svých daňových povinností) s vědomím, že v budoucnu přiznanou pohledávku reálně na přímém dlužníku nevymůže nebo v případě, kdy okolnosti svědčící o nevymahatelnosti pohledávky vyjdou najevo až v průběhu řízení o takové žalobě.“
K obdobnému řešení se Nejvyšší soud přiklonil také v rozsudku ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 996/2021, nebo v rozsudku ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1347/2019.
Závěr
Judikatura Nejvyššího soudu tedy zná výjimku z obecného pravidla požadavku domáhat se náhrady škody po tom, kdo za ni primárně odpovídá. V popisovaném případě Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího zrušil pro procesní vady a věc mu vrátil k dalšímu řízení.