Novela stavebního zákona napsaná developery pro developery a developery prosazovaná a obhajovaná je smutným důkazem toho, kam až může klesnout zákonodárství a „právní“ stát. Zdálo se, že pomyslným dnem byl už styl přípravy původní verze stávajícího stavebního zákona, který sepsali pro Hospodářskou komoru na zakázku advokátní kanceláře. Návrh zákona vznikl zcela mimo standardní postupy a mimo vůli státu a jeho orgánů. Strašlivou původní verzi nového stavebního zákona se podařilo víceméně opravit a v praxi to fungovalo víceméně postaru.

Kampaň postavená na strachu

To ale znamenalo, že se developerské sny a touhy nepodařilo prosadit. Pořád se do všeho toho povolování úžasných staveb prospěšných lidem cpou otravné dotčené orgány chránící potoky, brouky, kytky, půdu, stromy nebo kdejakou jinou nezajímavou a zcela zbytnou součást životního prostředí. Jako by to samo o sobě nebylo až dost, ještě tu máme sousedy. Jinými slovy frustrované vlastníky trpící stihomamy a také syndromem NIMBY, jak je třeba v médiích neustále zdůrazňovat, aby byli tito lidé co nejvíce poníženi a aby bylo každému spravedlivě smýšlejícímu jasné, že takovým dezolátům se nemá naslouchat. Zkrátka pořád něco, co bylo proti jediné modle naší společnosti – nové a nové výstavbě.

Za takové neutěšené situace se Babišova novela stavebního zákona zkrátka musela narodit a musela být předložená jako poslanecký návrh, aby se vyšachovala všechna připomínková místa a jejich nepříjemné komentáře. Jejímu zrodu předcházely roky překrucování pravdy a budování srdcervoucích historek o neuvěřitelných překážkách, které musí developeři překonávat na cestě za splněním svého celoživotního poslání – „stavění bytů pro obyčejné lidi“. Vlastně je celá kampaň ke stavebnímu zákonu postavena na ověřených základech – strachu; zde obavách lidí z toho, že nebudou mít kde bydlet, aniž by kdo kdy zkoumal skutečné příčiny nedostatků bytů – od neregulovaného airbnb, přes skupování nemovitostí společnostmi na pronájmy až po držení prázdných nemovitostí na investici. Další a další výstavba není a nikdy nebude řešením pro zajištění dostupného bydlení. Byty nebudou dostupné „normálním“ rodinám, ale půjdou do rukou investorů.

Landová musí ždímat emoce

Faktem je, že developeři přicházejí se stále nestydatějšími tvrzeními. Aktuálně je jejich mluvčí, vládou najatá Hana Landová, která má za úkol protlačit novelu stavebního zákona do finiše, s klidnou tváří vypustí do světa tuhletu nehoráznost: „V Praze nyní trvá pořízení změny územního plánu běžně 16 let. Dalších 16 let trvá samotné povolení stavby. To znamená, že zabere celkem 32 let, než se dopracujete k tomu, že vůbec můžete stavět.“

Landová přitom podobnými výroky sama kope hrob své argumentaci – každý, kdo k územnímu plánování jen přičichl, ví, že něco, co se musí tlačit na sílu skrze územně plánovací proces po dlouhých šestnáct let, je jedna velká levota. Nic jiného.

Předpokládám, že Landová, kdyby se jí náhodou nějaký novinář zeptal na příklad, což se ale nestane, nikdo nepátrá po pravdě, bude vykřikovat, že se to děje v Praze. Přitom Petr Hlaváček, boss pražského územního plánování, v roce 2024 prohlašoval: „V Praze se daří připravovat bytová výstavba v rozsahu, který město nevidělo od dob výstavby panelových sídlišť. Za posledních šest let našeho působení Praha zkoordinovala, zprocesovala a vydala tisíc změn územního plánu. Jen těch největších 23 změn znamená prostor pro byty pro 140 tisíc obyvatel.“

Landové se ale fakta logicky nehodí, byla by proti ní a proti těm, jejichž zájmy prosazuje. 16 let (slovy šestnáct!) zní přece tak hrozivě, tak dystopicky. Prostě to volá po rychlé a razantní změně, málem revoluci. Landová zkrátka potřebuje vybičované emoce, protože ty dnes prodají všecko – od dudlíků pro kojence, přes šampony proti lupům až po Babišovy hokusy pokusy se stavební legislativou. Pořízení prosté změny územního plánu trvá šestnáct let a basta fidli do povidlí. Zní to dobře a lidi, kteří o tom vědí prd, to budou ochotně opakovat.

Žábou na prameni jsou developeři a nikdo jiný

Chce-li prodat, musí se Landová a její kolegové tvářit, že jsou developeři novodobí mučedníci, jacísi poslední spravedliví, ti kdož jsou tyranizovaní svévolí zákonodárců, zlých sousedů, ještě zlejších samospráv a úplně neschopných a navrch proti developerům nejspíš navedených úředníků z orgánů ochrany přírody nebo ZPF.

Přitom žábou na prameni jsou právě a jedině developeři. Kdyby totiž všechny své síly nenapínali k ohýbání územích plánů a právních předpisů pro svoje účely, kdyby nechtěli stavět nesmysly na místech, kam nepatří a kdyby chápali, že nejsou na světě sami, kdyby respektovali pravidla, všechno by fungovalo úplně jinak. Jenže to ne, kdepak! To by bylo moc náročné. Lepší je všechno obcházet a pak naříkat a stěžovat si a hlavně lobovat za zákony, které budou jen pro ně. Pro jejich zájmy a v rozporu se vším ostatním.

Proč Hana Landová lže a proč trvá povolování tak dlouho

Územnímu plánování se věnuji od roku 2006, kdy jsem nastoupila na doktorské studium na Právnické fakultě MU. Napsala jsem o něm disertační práci, řadu knih, desítky manuálů a stovky článků. Jsem zkrátka jeden z předních odborníků v ČR, ne-li ten nejpřednější. Nikdo mě nemusí poučovat o tom, jak to je. Já to vím.

Změny územních plánů často trvají proto, že developeři chtějí, aby obce povolily takové změny územních plánů, které jsou předem odsouzeny k nezdaru, protože jsou nezákonné ze své podstaty. To platí, když developeři trvají na výstavbě na cenných půdách, chtějí ničit zeleň, veřejná prostranství, chráněná území. Jinými slovy když je jim jedno, že poškodí cokoliv a kohokoliv, kdo už v lokalitě bydlí, nezajímá je nic krom zisku. Takové změny se logicky (a správně) zadrhnou na stanoviscích dotčených orgánů anebo nedokážou obstát u soudu, protože se všechny ty šílenosti nedají ani pořádně odůvodnit.

Kdyby šlo o změnu, která by byla zákonná a rozumná, rozhodně by její pořizování netrvalo 16 let. Prostě ne.

Když se developerům po řadě let a několika ústupcích přece jen podaří vynutit si takovou změnu regulace v územním plánu, kterou skousnou dotčené orgány, a když konečně zastupitelstvo všechno posvětí a když to změna zvládne i u soudu, nastává další fáze dramatu. Jde se na povolení záměru a projektant ruku v ruce s developerem odmítají územní plán respektovat a nechce se jim ani zohlednit požadavky právních předpisů. A tak se zase bojuje – s obcí, se sousedy, s dotčenými orgány, všechno se řeší v odvoláních, před soudy, dochází na přepracovávání projektové dokumentace a další snahy to všechno tak nějak přelstít. Je fakt, že takovéto manipulace trvají dlouho. Nejspíš se ale stále vyplácejí, jinak by to přece nikdo dobrovolně nepodstupoval a rovnou by jednal férově.

I v devadesátkách snad bylo líp

Právě a jedině proto trvá povolovací řízení tak dlouho, milá paní Landová. Kdyby developeři od začátku pochopili, že si nemůžou dělat, kde chtějí, co chtějí, ale že jsou jen jedni z navzájem si rovných hráčův území, tak by všechno šlapalo jako na drátkách a vůbec by nebylo třeba destruovat právní stát tak, jak se to aktuálně děje s novelou stavebního zákona.

Protože jsem skutečný odborník na územní plánování na rozdíl od tvůrců novely stavebního zákona, vím, že proti lobby developerů nemám nejmenší šanci. Vím, že budu muset přijmout, že k této odporné novele stavebního zákona dojde a vím, že musím akceptovat rozklad právního řádu. Bude ale přesto, jako doteď, dělat všechno proto, aby územní plánování fungovalo a aby developeři nedosáhli toho, co chtějí, tak snadno. Zatím se mi to docela daří a jsem na to pyšná.  Jen je mi docela líto lidí, kterým v sousedství přes všechny snahy vznikne něco, co jim zkazí život a oni se nebudou moct efektivně bránit. Tohle by se prostě v právním státě dít nemělo.

Text napsala Mgr. Vendula Zahumenská, Ph. D.