Prakticky všechny obce a města by měl zajímat nejnovější nález Ústavního soudu týkající se složitého problému: náhrad za užívání pozemků, které jsou veřejným prostranstvím. Vlastníkům takových nemovitostí se samozřejmě nelíbí, že na jejich pozemky může „kdekdo vstupovat“, a tak často přemýšlí o tom, že by obec žalovali za bezdůvodné obohacování a chtěli po ní desítky, ne-li stovky tisící jako náhradu.

Vlastník chtěl bezdůvodné obohacení po obci

V nálezu je shrnuto, že šlo o klasický případ: vlastník pozemku se u soudů domáhal vydání bezdůvodného obohacení za užívání svých nemovitostí jako veřejného prostranství. Obecné soudy dospěly k závěru, že vlastník žádný nárok nemá. Pozemky nabyl kupní smlouvou a jeho právní předchůdce souhlasil s výstavbou komunikací, nutně tedy udělil i souhlas s jejich veřejným užíváním. Stěžovatel při nabývání vlastnického práva k těmto pozemkům měl a mohl zjistit jejich stav. Podobně se na věc díval i odvolací soud a Nejvyšší soud.

Shrnutí judikatury k bezdůvodnému obohacení a veřejnému prostranství

Ústavní soud popsal, jak vypadá dosavadní rozhodovací praxe soudů, která doposud nebyla úplně jednotná: „S vývojem rozhodovací praxe týkající se podmínek vzniku veřejného prostranství souvisí i judikatura, která připustila poskytnutí kompenzace za omezení vlastnického práva k pozemku v důsledku jeho užívání jako veřejného prostranství. Jakkoliv totiž veřejné prostranství zakládá veřejnosti možnost užívat pozemek náležející jednotlivci, je na druhé straně vlastník pozemku ve svém vlastnickém právu odpovídajícím způsobem omezen… .

V některých případech Ústavní soud vyjádřil o přiléhavosti přiznání nároku na vydání bezdůvodného obohacení určité pochybnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 581/14, body 38 a násl.), jindy v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k opačnému závěru. V nálezu ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. III. ÚS 2049/21, bod 30, v kontextu obecnými soudy akceptované námitky rozporu jednání stěžovatele s dobrými mravy uvedl, že dochází-li k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení.

Pro úplnost je vhodné poznamenat, že judikatura přiznávající nárok na náhradu bezdůvodného obohacení se stala předmětem kritiky části odborné literatury, a to zejména s ohledem na nedostatečné zohlednění souhlasu vlastníka s veřejným užíváním.“

ÚS: nedošlo k nucenému omezení práva

Soudci přežvýkali výše popsané rozpory a vylezlo z nich: „Na závěr o nuceném omezení vlastnického práva souhlas vlastníka s veřejným užíváním nepochybně vliv má. Souhlasil-li vlastník s takovým omezením, nejde o nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny. K obdobnému závěru dospěla i judikatura ve vztahu k veřejně přístupným účelovým komunikacím… Na tom nic nemění ani pozdější jednostranné odvolání souhlasu tímto vlastníkem. Závěr o neodvolatelnosti souhlasu a jeho závaznosti pro právní nástupce přitom odpovídá kromě již zmiňovaného i judikatuře Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu ohledně vzniku veřejně přístupné účelové komunikace…

Se zřetelem k uvedenému Ústavní soud konstatuje, že k nucenému omezení vlastnického práva stěžovatele nedošlo. Aniž by bylo třeba se zabývat otázkou, zda v tomto konkrétním případě nejde o inherentní omezení podle čl. 11 odst. 3 Listiny, tak ze skutkových zjištění obecných soudů vyplývá, že stěžovatelův právní předchůdce s veřejným užíváním souhlasil. Sám stěžovatel pak nabýval vlastnické právo k pozemkům, které již bylo takto omezené. Okolnosti právě posuzované věci proto nenaplňují znaky nuceného omezení vlastnického práva. Zákon ani judikatura přitom pro trvání veřejného prostranství nepředpokládají souhlas vlastníků s užíváním pozemků „formou zřízení věcného břemene“ ani „formou obligace“, jak dovozuje stěžovatel. Nejde tak ani o vytváření různých forem vlastnictví s odlišnou ochranou, jak setrvale dovozuje stěžovatel.“

Když nechcete veřejné prostranství, nemáte udělit souhlas

Ústavní soud ještě vysvětlil vlastníkům, že je na nich, jestli udělí nebo neudělí souhlas se vznikem veřejného prostranství. Když to ale udělají, pak není pochopitelné, na co si vlastně stěžují: „Bezdůvodné obohacení pojmově připadá v úvahu, pokud dochází k obohacení bez právního (resp. spravedlivého) důvodu. V posuzované věci však soudy dospěly k závěru, že právním důvodem k užívání byl souhlas právního předchůdce stěžovatele (vlastníka pozemků) ve spojení s naplněním dalších znaků veřejného prostranství. Nelze současně přehlédnout, že takový výklad odpovídá výše zmiňované odborné literatuře… Za takových okolností nepovažuje Ústavní soud zamítnutí stěžovatelova nároku za neústavní.“

Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2541/25 ze dne 25. 2. 2026

Dříve jsme o problematice psali např. zde.