Krajský soud v Brně v úvodu roku 2017 dospěl k alarmujícímu a pro někoho možná nečekanému závěru, že průběh státních závěrečných zkoušek na jedné z kateder Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, není v souladu se zákonem a vnitřními předpisy Masarykovy univerzity. Tento právní názor byl sice vysloven v jednom konkrétním případě, vše nicméně napovídá tomu, že se jedná o nikoliv o ojedinělý exces, ale o problém běžné zaužívané praxe.

Vznesené námitky

Konkrétně naše kancelář zastupovala v řízení o žalobě studentku, která brojila proti průběhu státní závěrečné zkoušky, při jejímž složení nebyla napoprvé úspěšná, a kterýžto průběh považovala za nezákonný. V této věci je potřeba podotknout, že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 17. 12. 2009, č. j. 9 As 1/2009-141) nejsou soudy v případě státních zkoušek oprávněny přezkoumávat jejich samotné hodnocení, ale pouze skutečnost, zda při jejím průběhu byla dodržena pravidla stanovená zákonem a vnitřními předpisy vysoké školy.

Konkrétně žalobkyně namítala, že v rámci posouzení její žádosti o revizi hodnocení adresované děkanovi Fakulty sociálních studií, a dále v odvolání proti rozhodnutí děkana, o němž rozhodoval rektor Masarykovy univerzity, nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav v případě namítaného průběhu obhajoby její závěrečné práce – správní orgány nedostatečně prošetřily dopady při obhajobě pronesených sporných výroků jednoho z členů zkušební komise na její výsledek.

Druhou žalobní námitkou byl nesouhlas s průběhem písemné části státní zkoušky, který podle žalobkyně nebyl v souladu se zákonem o vysokých školách (zákon č. 111/1998 Sb.) a Studijním a zkušebním řádem Masarykovy univerzity, k čemu poukázala na řadu konkrétních rozporů.

Právní názor Krajského soudu v Brně

Krajský soud žalobě rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. 29 A 104/2014-50, vyhověl a zrušil rozhodnutí rektora Masarykovy univerzity, které bylo napadáno, přičemž vyhověl oběma námitkám žalobkyně. K tomu nejprve uvedl, že ve věci napadaného průběhu obhajoby závěrečné práce správní orgány (děkan a rektor) nedostatečně zjistily skutkový stav.

Dále a především se pak vyjádřil k otázce namítaného průběhu písemné části státní zkoušky. V této věci Krajský soud v Brně konstatoval, že „průběh SZZ na zmíněné katedře nenaplňoval požadavky stanovené zákonem o vysokých školách a odporoval podstatě zkušebních komisí“. Tento závěr konkrétně rozvedl tak, že byl při písemné části státní zkoušky eliminován aspekt její veřejnosti (přestože podle zákona o vysokých školách má být průběh závěrečné zkoušky veřejný), a dále konstatoval že plnění studentů byla opravována, a výsledek písemné části státní zkoušky byl tedy fakticky stanovován, osobami, které nebyly členy zkušební komise, a na které nemusely splňovat požadavky kladené na členy komise (které výslovně upravuje jak zákon o vysokých školách, tak studijní a zkušení řád). Skutečnost, že konkrétní písemná plnění byla opravována osobami, které nebyly členy zkušební komise, byla pak ještě doplněna tím, že informace, o jaké osoby se jedná, nebyla studentům vůbec dostupná, přičemž jejich jména nevyplývala ani z příslušného spisu o průběhu státní zkoušky vedeného (na rozdíl od samotného složení zkušební komise), v důsledku čehož nebylo možno ani efektivně zajistit eventuální opakování zkoušky (v případě jejího zrušení) před jinou komisí, jak vyžaduje studijní a zkušební řád.

Celkově tak bylo krajským soudem vysloveno, že model státních zkoušek praktikovaný na konkrétní katedře Fakulty sociální studií Masarykovy univerzity nerespektoval konkrétní pravidla vyplývající ze zákona a vnitřních předpisů univerzity, což mělo za následek porušení práv žalobkyně.

Další postup ve věci

Věc se nyní vrátí Masarykově univerzitě, jejíž orgány budou znovu rozhodovat. Jak bylo již výše naznačeno, v rámci revize výsledku státní zkoušky postupně rozhodoval děkan Fakulty sociálních studií a po něm rektor univerzity, jehož rozhodnutí bylo soudem zrušeno. Obecně by byl rektor povinen rozhodnout znovu, přičemž vázán právním názorem soudu by oproti předchozímu zrušil rozhodnutí děkana, a ten byl následně, s ohledem na popsané nezákonnosti, zrušil hodnocení konkrétní závěrečné zkoušky, po čemž by následovala zkouška nová.

Po praktické stránce je celá věc poněkud komplikována tím, že žalobkyně již v mezidobí své studium dokončila prostřednictvím opakované státní zkoušky (druhého pokusu). I tak, jak konstatoval sám Krajský soud v Brně, nebyla dána překážka pro přezkoumání rozhodnutí rektora a jeho zrušení, pokud bylo shledáno nezákonným. Podle našeho názoru pak není ani dána překážka k tomu, aby v dalším řízení o žádosti o revizi konkrétního termínu státní zkoušky v rámci Masarykovy univerzity došlo ke zrušení výsledku dané státní zkoušky, přestože již po tomto zrušení nebude následovat opakování zkušebního termínu. Nelze totiž považovat za spravedlivé, aby ve výsledcích studia žalobkyně byl ponechán údaj o negativním výsledku zkoušky, jejíž průběh byl soudek konstatován jako nezákonný. Výsledek druhého pokusu žalobkyně, ve kterém již byla úspěšná, tímto nebude dotčen.

Dopady rozhodnutí

Lze předpokládat, že Masarykova univerzita se s uvedeným názorem Krajského soudu v Brně neztotožní, využije svého práva podat bránit se proti citovanému rozsudku kasační stížností, a celá věc se tak přesune k Nejvyššímu správnímu soudu. Pokud k tomuto postupu nedojde, eventuálně pokud Nejvyšší správní soud právní názor Krajského soudu v Brně potvrdí, bude mít citovaný rozsudek zásadní dopad na běžnou praxi průběhu státních zkoušek nejen na konkrétní fakultě (katedře).

Krajský soud v Brně sice v rámci řízení o žalobě pochopitelně přezkoumával konkrétní situaci týkající se dění v rámci zkušebního termínu, jejž absolvovala žalobkyně, tato situace byla nicméně obrazem běžné praxe, která v rámci dané katedry při státních zkouškách fungovala, a nejspíše funguje dodnes. Skutečnost, že postup, který byl soudem označen za nezákonný, byl na konkrétní katedře praktikován běžně, potvrdil ve svém vyjádření rovněž rektor Masarykovy univerzity.

Převládne-li tedy výše citovaný právní názor, je zřejmé, že průběh všech státních zkoušek – existující zaběhaná praxe – v rámci konkrétní katedry (možná celé fakulty), je nezákonný. Pokud je pak tento průběh nezákonný, nelze v něm rozhodně setrvat bez zapracování změn v duchu právního názoru Krajského soudu v Brně.  Pokud by k úpravě nezákonné modelu průběhu státních zkoušek nedošlo, budou nadále porušována práva studentů, kteří je skládají, což rozhodně nelze tolerovat. Navíc těmto studentům bude permanentně otevřena možnost výsledky těchto zkoušek (úspěšně) napadat.

Citovaný rozsudek je pak pochopitelně vztyčeným prstem nejen pro konkrétní katedru, fakultu, či potažmo univerzitu, ale pro všechny vysoké školy v zemi, kterým bylo na této konkrétní věci jasně řečeno, že jednoduše není možno zákony a vnitřní předpisy vysokých škol vykládat tak rozvolněným a zjednodušeným způsobem, který se s nimi dostává do přímého rozporu, při setrvání snad v dojmu, „že se zase tak moc neděje“. Pokud tedy rovněž na jiných vysokých školách fakticky panuje model průběhu státní zkoušky, který totožně či alespoň podobně nerespektuje jasná pravidla ukotvená v zákoně a jejích vnitřních předpisech, rovněž zde by nyní měla nastat náprava v duchu aktuálního rozsudku Krajského soudu v Brně.

Celkově se v této věci nemohu ubránit srovnání s jinou relativně nedávnou kauzou Masarykovy univerzity, v níž Krajský soud v Brně a po něm také Nejvyšší správní soud (rozsudek ze dne 4. 7. 2013, č. j. 7 As 41/2013-37) dospěly k závěru, že zákon o vysokých školách, požaduje, aby byla výše poplatků spojených se studiem stanovena přímo ve statutu veřejné vysoké školy, a tedy nepostačuje pouhé stanovení rozsahu poplatků ve statutu s tím, že konkrétní výši stanoví jiný orgán. Způsob, jímž Masarykova univerzita stanovovala výši poplatků, byl tedy shledán nezákonným, což vedlo tuto vysokou školu k nutnosti pozastavit výběr těchto poplatků a posléze přijmout nové znění jejího statutu.