Nejvyšší správní soud řešil případ územního plánu obce, která změnila pozemky z ploch smíšených obytných na plochy veřejných prostranství. To vše učinila na podkladu registrované územní studie.

Územní studie a legitimní očekávání

NSS řekl: „Podstata argumentace stěžovatelky spočívá v tvrzení, že mělo být zvoleno alternativní řešení trasování pozemní komunikace, které navrhovala, a protože se tak nestalo, bylo nepřiměřeně zasaženo do jejího vlastnického práva. Toto alternativní řešení stěžovatelka dokládá také graficky… Především lze přisvědčit závěru krajského soudu, že řešení zvolené napadenou změnou územního plánu v dané lokalitě nebylo překvapivé, neboť již před ní regulace území předpokládala další členění plochy Z.74, a to včetně pěšího a dopravního propojení tak, aby byla zajištěna prostupnost území pro pěší i automobilovou dopravu…

Z této územní studie se přitom podává, že část tohoto pozemku je plánována jako plocha veřejného prostranství… Na základě právě uvedeného lze učinit dílčí závěr, že logika nyní napadené změny územního plánu vychází z kontinuálního vývoje využití daného území a nezbytnosti zajištění funkčnosti komunikačního systému lokality. Jak příhodně vysvětlil krajský soud (bod 13), již z původního územního plánu bylo zřejmé, že další konkretizace uspořádání plochy Z.74 bude předmětem navazující územní studie, a to včetně dopravního a pěšího propojení. Napadená změna územního plánu proto nepředstavovala odklon od předchozí koncepce, nýbrž v podstatě jen její „promítnutí“ do závazné části územně plánovací dokumentace.“

Obec už vykoupila část pozemků, alternativa nebyla možná

NSS ještě dodal: „V nyní posuzované věci je dále podstatné, že odpůrce pro realizaci daného záměru již vykoupil či směnil okolní potřebné pozemky, takže stěžovatelkou prosazované alternativní řešení by znamenalo neúčelné vynaložení veřejných prostředků. Stěžovatelkou zmiňovanou proporcionalitu OOP je přitom třeba vykládat v širším kontextu, tedy jako snahu o co nejmenší zásah do vlastnického práva dotčených osob (nejen stěžovatelky!) a současně o co nejúčelněji vynaložené veřejné prostředky při naplňování rozumné a potřebné regulace daného území… Krajský soud konečně správně zdůraznil, že stěžovatelkou prosazované variantní řešení předpokládá zásah do vlastnického práva jiných vlastníků, a to dokonce daleko výraznějším způsobem, než je to v jejím případě. Také proto je argumentace stěžovatelky založená na proporcionalitě zásahu do jejího vlastnického práva nepřesvědčivá.“

Ne všechno je diskriminace

NSS připomněl: „Z obdobného důvodu je lichá námitka stěžovatelky, že vůči ní bylo postupováno diskriminačním způsobem. Lze-li totiž – ve zcela obecné rovině – diskriminaci definovat jako nespravedlivé jednání založené na příslušnosti k určité sociální skupině, tedy jako nerovné zacházení pro některý ze zakázaných důvodů (čl. 3 odst. 1 Listiny; srov. také § 2 a 3 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací), je velmi nepatřičné za diskriminaci označovat též výsledek územního plánování, v rámci kterého je v řadě případů nezbytné omezit práva některé z dotčených osob z důvodu veřejného zájmu.

Tento veřejný zájem totiž není ničím abstraktním, nýbrž ve skutečnosti se jedná o zcela konkrétní zájem ostatních občanů dané obce. Optikou argumentace stěžovatelky by proto mohl být za diskriminační označen prakticky jakýkoliv zásah do práv dotčených osob, daný – jako v tomto případě – potřebou zřízení veřejné komunikace. To je však zásadní nepochopení samotného pojmu diskriminace. Rovněž tato námitka proto není důvodná.“

Podle rozsudku NSS čj. 10 As 90/2026 – 49 ze dne 21. 7. 2026

Více našich textů, které se týkají územních studií najdete zde.