Krajský soud v Praze nám dal opět za pravdu při obhajobě územního plánu jedné středočeské obce. Navrhovatelé se domáhali zrušení části opatření obecné povahy, protože nesouhlasili s vymezením koridoru lokálního biocentra přes své pozemky. Klíčovou informací je, že v průběhu řízení o návrhu územního plánu vlastníci nejdříve podali námitku jen proti vedení vysokorychlostního koridoru.

Až při opakovaném veřejném projednání se jim nelíbilo i zmíněné LBC. Protože ale toto bylo naprosto shodně v grafické části návrhu zakresleno už při prvním veřejném projednání, obec na tuto námitku odmítla reagovat s tím, že měla být uplatněna dříve. Soud dal nyní samosprávě za pravdu a návrh zamítl. Z rozhodnutí soudu vybíráme tyto zajímavé citace.

K dostatečnosti odůvodnění rozhodnutí o námitce

Krajský soud v Praze shrnul dosavadní judikaturu k požadavkům na rozsah odůvodnění rozhodnutí o námitce a řekl: „Nezbytné odůvodnění má být přiměřené povaze toho kterého nástroje územního plánování, neboť není hodnotou samo o sobě, nýbrž je prostředkem k zajištění toho, aby v komplexním procesu pořizování územně plánovací dokumentace byly učiněny všechny nezbytné komplexní úvahy, ať již jejich potřeba plyne z právní úpravy, z odborných hledisek či z konkrétního sporu o řešení některé otázky.

Ústavní soud připomněl, že výkon samosprávy při územním plánování je výkonem veřejné moci, který je způsobilý zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod a který musí být soudem přezkoumatelný. Z toho dovodil, že ústavnímu požadavku přezkumu zákonnosti soudem odpovídá právě požadavek dostatečného odůvodnění opatření obecné povahy či rozhodnutí o námitkách (ledaže by jejich důvody byly zjišťovány až v samotném soudním řízení).

Řádné odůvodnění tedy musí být pravidlem. Současně je třeba zohlednit, že odůvodnění rozhodnutí o námitce je součástí odůvodnění celého opatření obecné povahy, a proto je třeba je vnímat v souvislostech. Odůvodnění rozhodnutí o námitce proto netrpí nepřezkoumatelností, je-li z odůvodnění rozhodnutí o námitce nebo z odůvodnění celého opatření obecné povahy zřejmé, jak byla daná problematika uvedená v námitce řešena.“

Je tedy zřejmé, že v situaci, kdy je jak z odůvodnění rozhodnutí o námitce, tak z celého územního plánu zřejmé, proč obec postupovala právě tím konkrétním způsobem a proč přistoupila k určité regulaci, podstatně se zvyšuje šance, že zvolené řešení může při soudním přezkumu obstát. Jako jindy proto obcím doporučujeme, aby se zpracovateli územního plánu dbaly především na odůvodnění.

Opakované veřejné projednání a práva vlastníků

 Žalobnímu bodu navrhovatelů spočívajícímu v tom, že teprve po odstranění vysokorychlostního koridoru z návrhu územního plánu po prvním veřejném projednání se nějak „aktivovala“ regulace spojená s lokálním biocentrem, a proto mělo teprve v opakovaném veřejném projednání smysl podávat k této regulaci námitky, soud nepřisvědčil.

Naopak konstatoval následující: „Z předložené spisové dokumentace bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že koridor LBK144 se nejenže nacházel na dotčených pozemcích již v návrhu pro veřejné projednání, ale i v předchozím územním plánu, a to ve stejném rozsahu jako v napadeném územním plánu. Nelze proto hovořit o jakékoliv změně oproti návrhu pro veřejné projednání, natož oproti původnímu stavu (tj. stavu podle předchozího územního plánu ve znění jeho změn). Navíc ani z logiky (hospodárnosti) postupu navrhovatele a) nevyplývá, proč by nejprve namítal existenci vysokorychlostního koridoru, aniž by zároveň namítal i existenci koridoru LBK144, jestliže oba koridory jsou v návrhu napadeného územního plánu pro veřejné projednání na první pohled zřejmé.

Nebyl zde tak žádný důvod pro to, aby navrhovatel a) se svými námitkami proti koridoru LBK144 vyčkával až na eventuální odstranění vysokorychlostní koridoru (ostatně například pod mostem s tratí může probíhat biokoridor, a reálně tedy může docházet k překryvu koridorů, aniž by se navzájem vylučovaly). Lze proto konstatovat, že námitky proti koridoru LBK144 byly podány pozdě.“

Protože byly námitky opožděné, neměla obec ani povinnost podrobně odůvodnit zvolenou regulaci (což by učinit musela, kdyby jí vlastníci dali včas vědět, že s regulací nesouhlasí): „Detailní odůvodnění koridoru LBK144 by bylo namístě až v okamžiku, kdy by jeho rozsah a důvodnost byly rozporovány v řádně a včas podaných námitkách. To se ale nestalo … a odpůrkyně neměla povinnost odůvodňovat zařazení koridoru LBK144 i do nového územního plánu více, než jak učinila…

Nepodáním námitek řádně a včas bez objektivních důvodů se navrhovatel sám zbavil možnosti, aby jeho námitky stran neproporcionality napadeného územního plánu byly vypořádány příslušným správním orgánem. Po soudu pak nelze požadovat, aby provedl odbornou úvahu ve směru vážení důležitých veřejných zájmů na jedné straně a ochrany vlastnictví navrhovatele na straně druhé, tedy aby posuzoval přiměřenost části napadeného územního plánu ve vztahu k navrhovateli, pokud tuto úvahu před ním neprovedla z důvodu zaviněné pasivity navrhovatele odpůrkyně.“

Ke kontinuitě územního plánování

Krajský soud shrnul i rozhodovací praxi správních soudů k požadavkům na tzv. kontinuitu územního plánování – míru, ve které má nový územní plán zohledňovat ten starý, aby nezasahoval nepřiměřeně do práv vlastníků (tj. aby bylo minimalizováno riziko jeho zrušení soudem): „Z judikatury NSS… rovněž vyplývá, že územní plánování nemůže být činností zcela nahodilou, nepředvídatelnou a svévolnou. Proto je žádoucí, aby se pořizovatel územního plánu snažil respektovat předchozí územně plánovací dokumentaci téhož stupně a na základě ní přijaté dokumentace nižšího stupně.

NSS rovněž zformuloval právní názor…, že je nutno s přihlédnutím k principům právní jistoty a legitimního očekávání respektovat kontinuitu územního plánování. Na druhou stranu však zároveň zdůraznil, že požadavek na kontinuitu nesmí znemožnit revizi existujícího stavu. Pokud tedy z určitých důvodů dojde ke změně původní koncepce a nově přijímaný územní plán se tím dostane do nesouladu s předchozí dokumentací téže či nižší úrovně, nemůže v tom být spatřována nezákonnost. Tento nesoulad je totiž pojmovým znakem každé změny územně plánovací dokumentace.

Vázanost předchozí územně plánovací dokumentací téhož či nižšího stupně by vedla k absolutní neměnnosti poměrů v území. Při aplikaci výše uvedených východisek na projednávanou věc je třeba zdůraznit, že územní plán je vydáván obcí, která si v něm stanoví způsob, jakým chce využívat své území a jak se chce do budoucna rozvíjet. Důvody, proč se některá obec rozhodne jít cestou vyšší regulace a jiná obec zvolí regulaci mírnější (případně územní plán vůbec nepořídí), jsou projevem samosprávy každé obce, kterou realizuje právě přijímáním územního plánu prostřednictvím zastupitelstva jakožto vrcholného orgánu obce v oblasti samostatné (samosprávné) působnosti.“

Zpracováno podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2022 čj. 54 A 39/2022-42.