V jedné obci vydali změnu územního plánu, která stanovila spornou výjimku pro konkrétní stavební záměr (v ploše bydlení v rodinných domech dovolila výjimka výstavbu několika bytovek). Věc prošla krajským soudem, ten návrh zamítla, následně spor zamířil k NSS, který rozsudek nižšího soudu zrušil. Krajský soud v Praze nyní rozhodl znovu a část změny č 1 zrušil.
K požadavku na odůvodnění stanoviska krajského úřadu
Navrhovatelé namítali, že stanovisko krajského úřadu vydávané podle § 55b odst. 4 starého stavebního zákona nebylo zdůvodněno. Soud to uznal, ale současně dovodil, že chybějící odůvodnění nahradilo odůvodnění územně plánovací dokumentace. Uvedené je relevantní i pro nový stavební zákon.
Krajský soud pravil: „Nelze souhlasit s odpůrcem a stavebníkem, pokud tvrdí, že stanovisko nemusí být odůvodněno, pokud krajský úřad žádný rozpor s nadřízenou územně plánovací dokumentací neshledá, protože nejde o stanovisko podle § 149 správního řádu. Povinnost dotčených orgánů odůvodnit stanoviska vydávaná podle § 4 odst. 2 písm. b) stavebního zákona pro účely opatření obecné povahy, jímž je i stanovisko krajského úřadu podle § 55b odst. 4 stavebního zákona… Zákon ani judikatura současně nečiní v nárocích na odůvodnění žádný rozdíl mezi „souhlasným“ a „nesouhlasným“ stanoviskem. Na tom, že je žádoucí, aby stanovisko dotčeného orgánu bylo řádně odůvodněno, nic nemění ani možnost vydat územní plán či jeho změnu i bez stanoviska krajského úřadu, nevyjádří-li se ve lhůtě 30 dnů…
Možnost vydat změnu územního plánu i bez stanoviska krajského úřadu podle § 55b odst. 4 stavebního zákona nicméně ovlivňuje hodnocení přezkoumatelnosti napadeného OOP. Pokud krajský úřad své souhlasné stanovisko řádně neodůvodní, je situace v zásadě obdobná, jako by vůbec žádné stanovisko nevydal. Odborná literatura přitom pro situace, kdy krajský úřad žádné stanovisko nesdělí, dovodila, že v takovém případě musí být zajištění souladu s politikou územního rozvoje, zásadami územního rozvoje a regulačním plánem kraje a koordinace využití území prokázána pořizovatelem v odůvodnění samotného územního plánu.“
Cíle a úkoly územního plánování
Navrhovatelé dále tvrdili, že je změna v rozporu s cíli a úkoly územního plánování (nerespektování charakteru území). KS řekl: „Cíle a úkoly územního plánování nepředstavují jednoznačné právní normy v podobě příkazů a zákazů, nýbrž se jedná spíše o obecné zásady, které si podle konkrétních skutkových okolností mnohdy vzájemně konkurují a musí být vyvažovány. Toto vyvažování je podstatou územně plánovací činnosti a právě v něm se nejsilněji projevuje představa obce jakožto územně samosprávného celku o tom, jakým způsobem chce své území rozvíjet.“
Úplné znění neodpovídá změně
KS dále konstatoval: „Úplné znění územního plánu samo (stejně jako srovnávací text) není opatřením obecné povahy. Úplné znění územního plánu se nepořizuje, neprojednává ani nevydává (§ 55 odst. 6 stavebního zákona a contrario), byť má pořizovatel povinnost pro obec zajistit vyhotovení územního plánu zahrnujícího úplné znění po vydání jeho změny, po nabytí účinnosti změny jej opatří záznamem o účinnosti (§ 55 odst. 5 stavebního zákona) a změnu územního plánu včetně změny pořizované zkráceným postupem a úplné znění územního plánu po této změně obec doručí veřejnou vyhláškou; dnem doručení změny územního plánu a úplného znění nabývá změna účinnosti (§ 55 odst. 7 stavebního zákona). Účinnosti tedy nabývá pouze změna územního plánu jako taková, nikoliv úplné znění. To se jen zveřejňuje spolu s ní. V případě rozporu mezi vydanou změnou a tím, jak byla tato změna zapracována do úplného znění, bude mít přednost změna samotná. Ta je totiž opatřením obecné povahy a je pro rozhodování o změnách v území závazná. Úplné znění je pouze administrativně-technickým výstupem vzniklým tím, jak je do sebe promítnut obsah normativních aktů (opatření obecné povahy) a nemá samo o sobě žádnou normativní hodnotu.“
Nelze odkázat na společné povolení
Změna byla podle soudu nesrozumitelná, protože obsahovala tento regulativ: „Plocha Z.84 – v této ploše je možné realizovat nad rámec výše uvedených staveb v hlavním a přípustném využití i bytové domy, a to v rozsahu maximálně 8 bytových domů o maximální výšce 11,770 m po úroveň atiky, maximální půdorysné ploše (zastavěné ploše) každého bytového domu včetně spojovacího krčku do 450 m2 , a při zachování minimální plochy zeleně (biologicky aktivní na rostlém terénu) 40 % z plochy Z.84, vše dle rozsahu dříve vydaného společného povolením na záměr ,Vilové domy, ul. Polní, Kosmonosy‘ č. j. st.3246/2021-20-330 ze dne 08.09.2022“.
Problémem bylo ono „vše dle rozsahu dříve vydaného společného povolení“. Soud řekl: „Podle NSS připouští dovětek dva výklady sporné výjimky. Buď je nadbytečný a čtyři výslovně uvedené regulativy nedoplňuje, jak tvrdí odpůrce a stavebník a jak původně dovodil zdejší soud v rozsudku č. j. 54 A 56/2024-105. Takový výklad je však podle NSS problematický z hlediska principu racionálního normotvůrce. Jinými slovy, nedává smysl, proč by odpůrce učinil součástí sporné výjimky odkaz na společné povolení, pokud by jím nezamýšlel výslovně stanovené regulativy jakkoliv doplnit. Nebo lze spornou výjimku vykládat tak, že kromě výslovně uvedených regulativů v podrobnostech odkazuje na další podmínky obsažené ve společném povolení, jak uváděli navrhovatelé. V takovém případě by ale byly nadbytečné čtyři výslovně uvedené regulativy, které jsou již zahrnuty v podmínkách společného povolení. Tímto právním názorem je zdejší soud vázán.“
KS doplnil důležitou myšlenku: „Nad rámec nezbytného odůvodnění soud v návaznosti na závazný právní názor NSS doplňuje, že společné povolení je individuálním správním rozhodnutím, tedy aktem vydaným v řízení s omezeným počtem účastníků a za účelem úpravy práv individuálně určených osob v konkrétní věci, který je navíc bez dalšího neveřejný. S ohledem na tuto povahu společného povolení není vhodné v územním plánu (ani s prvky regulačního plánu) stanovit podmínky funkčního využití ploch (ani jako podmíněně přípustné využití) formou odkazu na takový individuální správní akt. Pro ostatní adresáty opatření obecné povahy totiž není bez dalšího seznatelný obsah takové regulace. V projednávané věci jde navíc o společné povolení, které nikdy nenabylo právní moci a v době přijímání napadeného OOP bylo již zrušeno.“
Podle rozsudku KS Praha ze dne 19. 12. 2025, č. j. 54 A 56/2024- 174