Spolek Oživení se po ministerstvu dopravy domáhal poskytnutí právní analýzy – stanoviska jedné advokátní kanceláře. Úřad ji ale namísto poskytnutí podle zákona o svobodném přístupu k informacím raději zničil, hlavně aby se k ní nikdo nedostal. Až Nejvyšší soud řekl, že takto se veřejná správa doopravdy vykonávat nedá.

O co přesně šlo?

V rozsudku NS je základ kauzy popsán takto: „Nesprávný úřední postup tohoto správního orgánu podle žalobce spočívá v tom, že v rozporu se zákonem zničil Stanovisko advokátní kanceláře… k materiálu „Řešení lokality Praha – Masarykovo nádraží – prováděcí smlouvy“ z roku 2006, které bylo předmětem probíhajícího správního řízení o jeho žádosti o poskytnutí informace ze dne 27. 3. 2012, čímž zmařil účel správního řízení a žalobci způsobil nemajetkovou újmu na jeho právech. Kopie tohoto stanoviska byla jedním z požadavků žalobce uplatněných v žádosti ze dne 27. 3. 2012.

Částku 100 000 Kč žalobce považuje za přiměřené zadostiučinění za újmu utrpěnou v souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem. Smyslem získání kopie Stanoviska advokátní kanceláře… k materiálu „Řešení lokality Praha – Masarykovo nádraží – prováděcí smlouvy“ z roku 2006, společně se smlouvami týkajícími se celého developerského projektu, byla kontrola hospodaření správního orgánu s veřejnými prostředky a veřejným majetkem.“

Co řekly obecné soudy?

Prvostupňový a odvolací soud dospěly k poněkud bizarnímu závěru, který NS shrnuje následovně: „Pokud žalobce odkazoval na § 2 písm. g) zákona o finanční kontrole, je evidentní, že tak učinil pouze za účelem definice „veřejných prostředků“, jak jí rozumí tento zákon. Uvedený odkaz na příslušné ustanovení zákona o finanční kontrole tudíž nelze vykládat tak, jak to učinil odvolací soud i soud prvního stupně, tedy že by si žalobce chtěl přisvojit pravomoc orgánu veřejné moci a provádět kontrolu podle zákona o finanční kontrole. Nadto pokud zákon o finanční kontrole svěřuje provádění finanční kontroly do kompetence určitých orgánů státu, neznamená to ještě, že by byla zcela vyloučena možnost kontroly nakládání s veřejnými prostředky ze strany veřejnosti, popřípadě prostřednictvím tzv. hlídacích psů demokracie, ve smyslu čl. 10 Úmluvy, respektive ve smyslu čl. 17 odst. 1 a 4 Listiny ve spojení s čl. 21 odst. 1 Listiny.“

Pak NS nižší soudy pokáral: „Odvolací soud (i soud prvního stupně) měl tudíž zvážit oprávnění žalobce ve smyslu čl. 10 Úmluvy a čl. 17 Listiny, tedy postupem respektujícím právo na informace a svobodu projevu a zdůrazňujícím důležitost role tzv. hlídacích psů demokracie. Jestliže tak odvolací soud neučinil a potvrdil závěr soudu prvního stupně o tom, že nemajetková újma v důsledku nemožnosti provést kontrolu ve smyslu zákona č. 320/2001 Sb. zapříčiněná zničením požadovaného stanoviska nemohla žalobci vzniknout, když příčina nemožnosti provést takovou kontrolu spočívala v tom, že žalobci oprávnění k výkonu takové kontroly vůbec nenáleží, jedná se o nesprávné právní posouzení věci.“

Jak mají obecné soudy případ posoudit?

NS uložil nižším soudům, aby při dalším rozhodování postupovaly takto: „V dalším řízení se soudy zaměří na posouzení, zda žalobce zastává roli tzv. hlídacího psa demokracie a nepřehlédnou při tom další kritéria stanovená ESLP pro zhodnocení, zda a do jaké míry představuje odepření přístupu k informacím zásah do práva žadatele na svobodu projevu, jež byla vymezena v rozsudku velkého senátu ESLP ze dne 8. 11. 2016, ve věci Magyar Helsinki Bizottság proti Maďarsku, stížnost č. 18030/11, a to ve vztahu k informacím, jež měly být žalobcem získány z požadovaného stanoviska.“

 

Podle rozsudku NS ze dne 16. 5. 2025, čj. 30 Cdo 2966/2024-148.