Uzavírání plánovacích smluv může být rizikové i z hlediska následně vzniklé systémové podjatosti úřadu při rozhodování o záměru investora. Nejvyšší správní soud to konstatoval v jednom ze svých rozsudků, jehož význam podpořil tím, že jej zařadil do své Sbírky rozhodnutí. Uvedenému problému je proto třeba věnovat zvýšenou pozornost.

Na systémovou podjatost je možné usuzovat z konkrétní podoby  smlouvy či  dalších okolností

Poměrně rozsáhlý rozsudek je shrnut do této právní věty: „Existence smlouvy o spolupráci uzavřené mezi územním samosprávným celkem a investorem sama o sobě nezakládá systémovou podjatost (§ 14 odst. 1 správního řádu) úředníků podílejících se na rozhodování o záměru, který je předmětem smlouvy. Na systémovou podjatost lze usuzovat až z jejího konkrétního obsahu, z okolností předcházejících jejímu sjednání či z následného jednání smluvních stran.“

V samotném rozsudku se pak píše: „Nejen že ze Smlouvy o spolupráci uzavřené mezi investorem a městem plyne zájem obou smluvních stran na uskutečnění záměru, ale strany z ní vyvozují takové povinnosti, že by v případě neuskutečnění záměru mohlo být město odpovědné za škodu ve výši milionů korun. Tento nárok by přitom investor vůči městu uplatnil nejen za přijetí územního plánu, ale také za (ne)učiněné kroky města ve vztahu k řízení o umístění stavby…

Mimoto i sama škoda, která by mohla vzniknout porušením pouze těch povinností, které investor městu vytknul, by se pravděpodobně projevila až neúspěchem v řízení o umístění stavby, a byla tak na něj částečně navázána. Z hrozby případné odpovědnosti města za škodu proto pro vnějšího pozorovatele vyplývala existence silného ekonomického zájmu města na výsledku řízení, což samo o sobě zesiluje pochybnosti o nestrannosti rozhodujících úředníků jako zaměstnanců města. Nejvyšší správní soud proto učinil dílčí závěr, že všechny výše uvedené skutečnosti zásadně zvyšují míru systémového rizika podjatosti, neboť svědčí o silném ekonomickém zájmu města na výsledku řízení…

Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že silný ekonomický zájem města na výsledku řízení o umístění stavby plynoucí z možného velkého rozsahu jeho odpovědnosti ze Smlouvy o spolupráci a skutečnost, že se jednalo o rozsáhlý a kontroverzní záměr, ve svém souhrnu naplňují nadkritickou míru systémového rizika podjatosti. Ve věci tudíž rozhodovaly úřední osoby, které měly být podle § 14 odst. 1 správního řádu vyloučeny ze všech úkonů v řízení.“

Závěrem

To, že NSS rozhodoval ještě v době, kdy šlo o smlouvu soukromoprávní, přičemž dnes mají plánovací smlouvy veřejnoprávní povahu, samozřejmě nehraje žádnou roli. U veřejnoprávních smluv bude posuzování podjatosti možná ještě přísnější.

 

Více o tomto konkrétním rozsudku NSS najdete na webu naší AK

Více o plánovacích smlouvám najdete v našich článcích zde.