Nouzový stav skončil. Zběsilá regulace našeho života prostřednictvím opatření exekutivy ale ne. Stačí, když se podíváme na opatření ministerstva, kterými je regulováno překračování hranic.

Již 15. 5. 2020 bylo (s účinností od 18. 5.) přijato ochranné opatření ze dne 15. 5. 2020. Po týdnu účinnosti, tedy 25. 5. bylo přijato nové ochranné opatření, který bylo původní opatření nahrazeno. Ale už následujícího dne bylo přijato zase nové opatření.

Během necelých 2 týdnů byla tedy přijata 3 různá opatření, která jsou svým obsahem i odůvodněním takřka totožná. Opatření ze dne 25. 5. a 26. 6. jen drobným způsobem mění původní opatření ze dne 15. 5. 2020. Proto se podle našeho názoru fakticky jedná o úpravu („novelizaci“) původního opatření ze dne 15. 5. 2020.

Čl. 1 Ústavy ČR předpokládá existenci právního státu. Z něj se pak odvíjí požadavek na předvídatelnost práva a právní jistotu. Ústavní soud ve svém nálezu I. ÚS 420/09 uvádí, že „princip právního státu je imanentní princip předvídatelnosti práva a zákaz výkonu libovůle orgány veřejné moci. I dnes se princip právního státu váže na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. V teorii práva se v tomto kontextu mluví o tzv. formálních hodnotách práva, které sice neurčují obsah právních předpisů, mají však právu zajistit samotnou existenci a dále akceptaci a aplikovatelnost: mezi tyto hodnoty patří hodnoty řádu, předvídatelnosti, svobody od arbitrárnosti, právní rovnosti či právní jistoty.

Z odůvodnění předmětných opatření ze dne 25. a 26. 5. se nedozvíme, proč bylo zapotřebí vydat v tak krátkém rozmezí vždy nové opatření obecné povahy (namísto drobné změny opatření původního). Současně není možné, aby v době, kdy již není vyhlášen nouzový stav a věci by se tedy měly vrátit „k normálu“, bylo lidské chování regulováno normami, které jsou vyhlašovány „ze dne na den“. Jednotlivci pak nemají reálnou možnost vědět, jaké opatření platí a „co je vlastně právo“.

Podle našeho názoru tak je potřeba dát přednost výkladu, podle kterého jsou později vydaná opatření přezkoumatelná v rámci návrhu, kterým bylo napadeno původní opatření jako faktické úpravy původního žalobou napadeného opatření – podobně jako jsou podle ustálené judikatury správních soudů přezkoumávány úpravy územních plánů. 

Pokud by se soudy s tímto názorem neztotožnily, je nutno přinejmenším dát jednotlivcům, kteří navrhují zrušení opatření vydaných ministerstvem, možnost žalobu změnit a napadat vždy nové opatření. To ostatně odpovídá nejen postupu, který zvolil Městský soud v Praze ve věci návrhu Ondřeje Dostála, ale také judikatuře Ústavního soudu (viz např. nález dne 20. 11. 2002, sp. zn. Pl.ÚS 8/02 nebo nález ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 50/04). Jistě, jedná se o nálezy, které Ústavní soud vydal v době „předkoronavirové“, snad je ale stále možné se na ně odvolávat. My se na ně alespoň v řízeních, která před správními soudy stále vedeme, odvoláváme.

Aktualizace:

Nejvyšší správní soud dal najevo, že pokud jsou opatření rušena a nahrazována novými, je soud povinen připustit změnu žaloby.