V obci Poříčí nad Sázavou přijali nový územní plán a jak už to bývá, dočkali se návrhu na zrušení jeho části. Jeden z vlastníků nebyl spokojen, že jeho nemovitost byla původně v ploše určené pro bydlení a občanskou vybavenost a nově je z ní jen zahrada – zeleň soukromá a vyhrazená.  Vlastník ale udělal jednu podstatnou chybu – nestaral se včas a nehájil svá práva, když měl a mohl. Proto jeho návrh Krajský soud v Praze zamítl.

V případě nepodání námitek je rozsah přezkumu podstatným způsobem omezen

Krajský soud mj. řekl k pasivitě navrhovatele: „Krajský soud návrh výše uvedeným rozsudkem zamítl. S odkazem na judikaturu NSS uvedl, že v projednávané věci je rozsah věcného přezkumu podstatně ovlivněn tím, že navrhovatel proti určení funkčního využití svých pozemků nebrojil při přijímání nového územního plánu. Zároveň ani neuvedl žádné důvody, které by mu bránily podat proti návrhu územního plánu námitky. Svojí zaviněnou pasivitou se navrhovatel sám připravil o možnost, aby jeho námitky směřující proti přiměřenosti napadené části OOP byly vypořádány příslušným správním orgánem.

Po soudu proto nelze požadovat, aby provedl odbornou úvahu ve směru vážení důležitých veřejných zájmů na jedné straně (zde zájmu na ochraně dřevin resp. zájmu na omezení předimenzované výstavby) a ochrany vlastnictví navrhovatele na straně druhé, tedy posuzoval přiměřenost napadené části OOP ve vztahu k navrhovateli. Dříve neuplatněnou námitkou nepřiměřenosti zásahu do práv vlastníka se soud zabývá jen v případech, kdy zásah do vlastnického práva musel být pořizovateli již v době přípravy územního plánu zcela zjevný a jedná se o zásah dosahující značné intenzity, blížící se vyvlastnění dotčených nemovitostí.

Vzhledem k tomu, že po dobu cca 20 let nebyl navrhovatel na dotčených pozemcích stavebně aktivní, ač mu to dosavadní územní plán umožňoval, není důvodu, aby se soud zabýval námitkou nepřiměřenosti napadené části OOP, pokud navrhovatel sám nepokládal za potřebné tuto otázku během procesu pořizování zmínit… S ohledem na výše uvedené krajský soud uzavřel, že ke zrušení napadené části OOP by mohl přistoupit pouze ze závažných důvodů spočívajících v porušení kogentních procesních a hmotněprávních norem chránících zásadní veřejné zájmy, které stěžejním způsobem předurčují proces přijímání a obsah opatření obecné povahy. Takové důvody při přezkumu napadené části OOP v mezích uplatněných návrhových bodů však neshledal.“

V tomto NSS pak Krajský soud podobně jako v jiných podobných případech podržel, když řekl: „V nyní projednávané věci stěžovatel neuváděl, že by mu odpůrkyně svým procesním pochybením v procesu přijímání napadeného OOP znemožnila bránit se námitkami proti změně určení funkčního využití jeho pozemků. Stejně tak nepoukazoval ani na žádné pozdní procesní vady, jež mohl uplatnit poprvé až před krajským soudem. V kasační stížnosti pak neuvedl žádné konkrétní ustanovení právního předpisu, s nímž by napadená část OOP měla být v rozporu. Svoji kasační argumentaci stěžovatel staví na porušení jeho legitimního očekávání, že územní plán bude vydán v souladu se zákonem a základními principy územního plánování, respektive na porušení těchto obecných principů.“

Nepostupovala obec diskriminačním způsobem?

Krajský soud ale také zvedl varovný prst, když obci vytkl: „Určitá nahodilost, která vznikla tím, že odpůrkyně vyňala pozemky navrhovatele ze zastavitelné plochy, ale ponechala v ní sousední pozemek p. č. 1327/5 (lokalita Z41), dle krajského soudu není z hlediska ochrany životního prostředí vítaná ani není nejlepší myslitelnou variantou. Nelze ji však považovat za nezákonnou. Vzhledem k tomu, že v době přijetí napadeného OOP již na uvedeném sousedním pozemku existoval pravomocný územní souhlas na stavbu rodinného domu, musela odpůrkyně tento stav respektovat a přesunutí tohoto pozemku do plochy BI (bydlení v rodinných domech – příměstské) bylo správné.

Vůči pozemkům navrhovatele nebylo postupováno ani diskriminačním způsobem, neboť i jiné části obce byly ve svém rozvoji podstatně omezeny, a důvody, pro které byly pozemky navrhovatele vyřazeny ze zastavitelných pozemků (ochrana dřevin, potřeba limitovat celkový rozvoj obce, dlouhodobá stavební neaktivita navrhovatele) jsou z odůvodnění zcela zřejmé a nejeví zjevné znaky svévole či diskriminace.“

Právě na diskriminaci je třeba si u územních plánů dávat pozor, v popisovaném případě obec testem prošla a územní plán si obhájila. Protože u Krajského soudu v Praze neuspěl, vlastníkovi nezbylo, než se se situací smířit nebo se obrátit na Nejvyšší správní soud, což právě učinil. Rovněž jeho soudci ale kasační stížnost zamítli.

I na vymezení plochy s funkčním využitím „soukromá zeleň“ může být dán veřejný zájem

Za zajímavý lze považovat náhled Krajského soudu i NSS na vymezení soukromé vyhrazené zeleně jako na veřejný zájem. Zde máte odůvodnění tohoto myšlenkového postupu: „Jde-li o porušení principů územního plánování, poukazuje stěžovatel na koncepčnost, ucelenost, vzájemnou harmonii, vyloučení neodůvodněných prvků nahodilosti v rámci územního plánování a na jednotnost a kompaktnost sídel. V zásadě se tedy dovolává cílů územního plánování zakotvených v § 18 stavebního zákona.

Tuto argumentaci je však třeba posuzovat s ohledem na rozsah, v jakém bylo OOP napadeno, tj. ve vztahu k pozemkům p. č. 1346/1 a 1346/2 a jejich funkčnímu vymezení. To krajský soud učinil, neboť se zabýval důvody, které za tímto funkčním vymezením stály, a sice požadavkem na celkovou redukci zastavitelných ploch dle požadavku nadřízeného orgánu územního plánování a dále požadavkem na ochranu dřevin plynoucí ze stanoviska SEA. Tyto důvody krajský soud považoval na důvody sledující veřejný zájem na ochraně životního prostředí, a tedy za důvody plně akceptovatelné. Současně doplnil, že sama skutečnost, že je zahrada soukromá, neznamená, že by na takovém využití také nemohl být veřejný zájem.

S těmito závěry se Nejvyšší správní soud ztotožňuje, a to včetně toho, že i na vymezení plochy s funkčním využitím soukromá zeleň může být dán veřejný zájem. Vymezení této plochy totiž zpravidla vede k tomu, že hlavní obytné stavby mohou být situovány pouze v části, která například přiléhá k pozemní komunikaci. Prostřednictvím vymezení této plochy může být také zajištěno, aby hlavní stavby byly co nejdále od volné krajiny a byl tak vytvořen postupný přechod mezi zástavbou a krajinnými plochami či od lesa, nachází-li se v blízkosti zastavitelných ploch.“

 

Podle rozsudku NSS ze dne 11. 8. 2022, č.j. 8 As 255/2020-55, dostupný na www.nssoud.cz