Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2175/16, připomněl, že každé trestní řízení je významným zásahem do života a soudy musí při rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, způsobenou nezákonným trestním stíháním, zohlednit všechny zásahy, které žadatele o odškodnění poškodily a důkladně a dostatečně vysvětlit, na základě jakých úvah rozhodly o přiznané náhradě.

Nezákonné trestní stíhání

Žadatel o odškodnění byl původně trestně stíhán pro pokus trestného činu poškozování věřitele, a to v období od 14. 1. 2002 do 25. 5. 2011. Žadatel o odškodnění byl zproštěn obžaloby z důvodu, že skutek, jehož se stěžovatel dopustil, nebyl trestným činem.

Odškodňovací řízení

V odškodňovacím řízení se žadatel domáhal přiznání peněžitého zadostiučinění ve výši 1.000.000 Kč, které odůvodnil odkazem na délku trestního stíhání (více než 9 let), jakož i další okolnosti případu, které intenzitu utrpěné újmy zvyšovaly (hrozil relativně vysoký trest; došlo k neodčinitelnému zásahu do jeho rodinného, osobního či profesního života – pozastavení výkonu advokacie na dobu téměř dvou let).

Ministerstvo spravedlnosti vyplatilo žadateli v rámci předběžného projednání nároku částku 115.000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 pak přiznal žadateli dalších 71.680 Kč a ve zbytku žalobu zamítl. Poté co byla Městským soudem v Praze věc k odvolání žadatele vrácena obvodnímu soudu, tento mu přiznal dalších 13.320 Kč. Celkem tedy bylo žadateli z požadované částky 1.000.000 Kč přiznáno 200.000 Kč (115.000 + 71.680 + 13.320). Odvolací soud a Nejvyšší soud ČR pak dospěly k závěru, že tato částka je odpovídající. Obecné soudy k tomuto závěru dospěly i na základě porovnání případu žadatele s věcí, která byla vedena u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 304/2011.

Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2175/16

II. senát Ústavního soudu vyhověl ústavní stížnosti žadatele o odškodnění a zrušil rozhodnutí obecných soudů. Dle Ústavního soudu totiž obecné soudy musí při rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, způsobenou nezákonným trestním stíháním, zohlednit všechny zásahy, které stěžovatele poškodily a důkladně a dostatečně vysvětlit, na základě jakých úvah rozhodly o přiznané náhradě. Při tom musí vzít v potaz zejména délku trestního řízení, povahu trestní věci a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného.

Zhodnocení intenzity újmy tudíž závisí na jedinečných okolnostech případu a vzpírá se jednoduchému “tabulkovému přístupu”. Na druhé straně je však nutno zajistit, aby se jednotlivcům ve srovnatelných případech dostalo srovnatelné ochrany (s ohledem na princip rovnosti před zákonem).

Při provádění výše uvedeného posouzení tak soudy mohou vycházet i ze srovnání s podobnými případy již v soudní praxi řešenými. Toto srovnání však musí být provedeno důkladně a přezkoumatelně tak, aby z něj bylo patrno, které konkrétní okolnosti srovnávaných případů jsou podobné a ve kterých naopak soud shledá odlišnosti.

V konkrétním případě Ústavní soud vyčetl obecním soudům, že provedly srovnání s rozhodnutími (sp. zn. 19 C 304/2011), která byla Ústavním soudem shledána protiústavními a byla proto zrušena. Dle Ústavního soudu tak nemůže obstát takové srovnání, které je založené na rozhodnutí, které bylo Ústavním soudem shledáno protiústavním.

U srovnání s jinými odškodňovacími rozhodnutími Ústavní soud vyčetl obecným soudům nepřezkoumatelnost.

Text nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2175/16, je dostupný zde.